XI. XKros Stvořidla 2017

Stvořidelský kros - letos již po 11. – dává tečku za další sezónou první listopadovou sobotu. Po atletických přeborech na Šeptouchově, kdy s Vlaďánkem končíme tak hluboko v poli poražených, že i bájný Fénix by se z toho už nevyhrabal, si chci alespoň spravit chuť na oblíbených stráních podél Sázavy. Vyjma chybějícího Ondry Pajera či Libora Eremky ve startovní listině nechybí nikdo, kdož chce promluvit ještě do Poháru či jen touží po „etapovém“ vavřínu. Paní Vítková přiváží početné pole mladých závodníků, naštěstí pro nás nechává doma manžela, který už také ochutnal stvořidelské vítězství a dnes by jistě neměl ambice o nic nižší. Vysoko míří tradičně silný Franta Tichý, vystrkovští vysílají do boje kvartet – Koubeček, Pavel Prokůpek, Pepa Svoboda a nestárnoucí matador Jindra Musil. Za Kola Ledeč Vávrys, Tomík, Vlaďánek a Milda Šimků, úderné smíšené duo z P-Teamu – Roman Kocúrek a Sandra. Nechybí světelští Jindra Procházka i s taťkou a přijíždí také Tomáš Stuna, jenž nám zatápěl celou sezónu na kolech a teď se chystá vyprášit nám kožich i na běhu – ke všeobecnému údivu bosý. Očekávám hned ostré tempo od startu, v Poháru je třeba ještě zabojovat o bronz a pak v ženách není ještě nic rozhodnuto, ač má Míša Matoušová celkem pohodlný náskok. Týden před závodem se prožene republikou pěkný větérek a svou daň si vybere i zde, Marcel si dává na trati v pátek brigádku s motorovkou. Sobota ráno mrazivá, ale svítíčko se snaží a v době startu už jsme všichni „krátký – krátký“. Před startem pořádné zahřátí (dle mého), někteří borci hádám mají nakrouženo už aspoň desítku, zvlášť výstavní běžeckou abecedu mi předvádí Pavel Prokůpek a jak se později ukáže, naštudoval si to chlapec epesně.

Jedenáctka na krku a jde se na lajnu, druhá řada to jistí. Tempo na asfaltu opět úplně mimo lidské chápání, Polar mi hlásí 3:20 min/km a první skupině visím asi tak 10 m, dva ledečské dresy se vzdalují rychlostí světla a s nimi dalších asi 6-7 borců, držím se za Koubečkem a Jindrou, kteří patří ke zbytku normálních smrtelníků, na louce slušný fičák do protívky. Hned v prvním potoce si pěkně porochníme tretérky, nejvíce vody co pamatuju. Jdu sice přes Koubečka, ale vím, že ne na dlouho, první stráň je rychlochůzí ještě pohůdka, na louce už začínají plíce vysílat znamení, že teda takhle chlapečku ne. Seběh ke skále jedu jak stará bába, Koubeček mi vrací „úder“, na obrátce u lana se najednou potkávám s Tomesem, jenž se hrabe po čtyřech zpod skály. Zprvu nechápu a myslím si, že byl shozen, ovšem pravda je taková, že při předjíždění to neukočíroval a probrzdil až z trati ven. Nějak se neprohrabu k lanu, tak to zkouším po kořenech, zleva doslova letí Tomáš Stuna a myslím, že nahoru stihne skočit ještě tak další dva borce. Se zjevně „nazlobeným“ Tomesem se svorně plazíme nahoru, na prvním narovnání si Tom ještě pěkně zanadává. Obíhám demotivovaného švagra a cítím, že by cenný skalp mohl být dnes na dosah, nahoru dolů, kličkovaná mezi popadanýma stromama a tím, co z nich zbylo po Marcelově zásahu motorovkou. Chvíli čas na rekognoskaci situace, před námi lehce odpadá Jindra Procházka a pomalu ale jistě cedí do naší skupiny, zatímco na mě se silně lepí Pavel Prokůpků. Padák k potoku, bez šance oběhnutí musím do vody, klikatá pěšina mezi stromama nic neřeší, všichni jsme na tom stejně. Dole obrátka, Pavel jde hned přese mě a Tomeso to záhy rozkmitává za ním, takže mám po skalpu. Zlaté kopce, po té rovině mám nohy jak konve, kluci jsou ve vteřině pryč. Naštěstí to netrvá dlouho, poslední stoupání, vloni se mi to tu pranic nelíbilo, teď opět Tomesovi na zádech, hrabeme nahoru teda fest, borec před námi toho má plný kecky, skáču oba najednou, ale bude to takový poslední Vinetoeův výstřel. Trochu se to rovná, aby přišla další stěna, nohy na prach, o plicích nemluvě, konečně nahoře. Po vrstevnici a pak pro změnu šikánka mezi stromy a pak dva spadlé hned za sebou – chvíli mám problém vymyslet, jak to přeskočit, pak taková pseudoskrčka, no parodie, náběh do pravotočivé dolů k řece, najednou chybí značení, ale jdeme po paměti, Tomeso potřetí a naposled přes, v zatáčce mu ještě podklouznou kopyta, vstává hned, ale evidentně by to tam nejradši rozkopal. Za zády mě popohání megaoddychování Jindry, který se chystá na závěrečný nápor. Ještě než to stačíme pořádně roztočit, před námi zleva z křáku vybíhají Luboš Novák s Romanem Kocúrkem a že prý zabloudili, tak se férově vrací. No potěš, oba měli zaděláno na luxusní čas a umístění. S Jindrou přetahovaná o každý cenťák, po kamenech a kořenech vybírám trasu já, Marcel to zase nahnal do řeky, takže mokří jsme teď už natuty všichni, po trase celkem dost příznivců (tedy vyjma nepříznivců, kteří odznačili zmíněný úsek), na výkon to má ale pramalý vliv, poslední kopeček už myslím, že se snad zastavím, Jindra to má zaplaťšmoula podobně, poslední šlápnutí do potoka a už jen louka a rudo před očima. Jindra jde takticky nástupem hned přes, ale rozestup se ustálí, na asfaltu si na něj trochu věřím, ale už není z čeho brát, špurt už mám zařazený od louky a Jindra tam má ještě kvalty navíc, takže pohodlně si to hlídá.

Čas 20:26 a opakuju loňské 10.místo, stejná písnička po celou sezónu – vzhledem k netrénovanosti nemůžu čekat nic lepšího. Jindra 2 vteřiny přede mnou, ale hlavně skoro 2 minuty k dobru proti loňsku, no potěš koště, dneska opravdu to třetí místo v Poháru chtěl jak sviňa. Místo 8. bere náš Tomeso – zásadní moment při seběhu k lanu, dnes by to dle jeho slov téměř jistě cinklo, takhle bohužel nebylo o co dál bojovat. 7. dobíhá Pavel Prokůpek - další skokan závodu se zlepšením bezmála 2:30 min, rozcvička před startem leccos napovídala, že se do toho obul víc než kvalitně. Jen vteřinu před Pavlem (19:33) dobíhá jeho stájový kolega Koubeček a opět prokazuje stabilní formu. Čas 19:30 a 5. místo pro bosou „raketu“ Tomáše Stunu, jenž dokázal, že výkonnost má nejen v sedle kola. Bramborovou medaili bere Tomáš Máca časem kousek přes 19 minut, bedna však byla ještě dále. Bronz v celém závodě bere nestárnoucí Franta Tichý, který se nechal soubojem v Poháru také vybičovat k epesnímu času (18:49), v cíli pak počítá vteřinky a čeká na Jindru Procházku. Ty mu nakonec nestačí a jen těsně Melechovské podium bere světelský biker. Stříbro si ze závodu odváží Vávrys a potvrzuje i druhou příčku v celém Poháru, ještě před závodem chtěl trochu potrápit Petra Miláčka, ale bez šance - už po tom, co předvedl na Šeptouchově nebylo moc o čem. Petr vítězí s téměř minutovým náskokem a odváží si také zaslouženě cenu pro nejlepšího Melechováka sezóny.

Na rozuzlení čekal i závod žen – v něm měla před závodem téměř nedostižný náskok mladá Míša Matoušová, ovšem znalost závodu a velké odhodlání nakonec v podání zkušené Sandry Pytlíkové slavily úspěch. Tratí prolétla v osobním rekordu posunutém z loňska o další půlminutu (25:21) a druhé Míše utekla o 2:40 minuty, což jí katapultovalo i ke konečnému vítězství v Poháru. Je třeba zmínit i návrat běžecké legendy na této trati – vystrkovského Jindry Musila, který si po 3leté odmlce znovu zakusil stráně nad Sázavou a jen kroutím hlavou nad tím časem 22:42 – jak se říká, „klobouček“. V cíli tedy celkem 33 závodníků, nad epesním guláškem tradičně bilancujeme a těšíme se znovu na jaro.