Report XTR Melechov 2017

 XVI. XTR Melechov 2017

XTR Melechov – další do mozaiky letních triatlonů na kopci nad Ledčí je tu, letos již pošestnácté. Počasí jak jinak azuro a tropy, na deštivý ročník tu závodníci čekají pomalu jako na Paríž – Roubaix. Ve startovce nechybí zvučná jména známá z předchozích ročníků – Dan Novotný, Petr Velíšek, Peťas Miláček, Franta Tichý a další. Objevuje se i elitní biker Tomáš Stuna a je jasné, že adepti na zisk trofeje za nejrychlejší kolo se dnes pěkně hrábnou. Ze stálic jihlavský Ondra Hromádka, Vystrkovští borci hned v šestičlenném složení v čele s Koubečkem a Pepou Svobodou, humpolečtí z ÉsL staví bratrské duo Voplakalů, světelský AZ tým posílá do hry pro změnu duo Procházků, za Kola Ledeč útočí minimálně na top 10 Tomáš Vávra a dvoučlenná štafeta Nicole Scholz a Marťas Šrámek. Ženy to letos na Melechov moc netáhne, všehovšudy 3 dámy. Horní rybník v Koutech je letos zaplaťšmoula jakžtakž použitelný, vloni se mi ty dvě kola v dolním vůbec nelíbily. I přes tristní kilometry v tréninku v čemkoliv na čemkoliv za srpen je pocit před závodem celkem obstojný,vloni jsem už věděl, že to bude stát za pytel a taky stálo. Nová repre kombinéza nemá kapsy, jedu tedy na „vostro“ a po vzoru ostatních lepím jídlo na rám, všechny gely a protikřečové drinky jdou pak do depa na běh. U rybníka beru místo vedle zkušených Vystrkováků, poslední polibek "čerstvé" manželce a pěkně po pěšině na hráz, přece si hned kombinézu nezprasím že.

10:15, Strava se noří do vln a 67členné pole za ní. Na startu hned vedle velmi zdatného plavce Pepíka Svobody, 100 m to tedy pro diváky plácám kraulem, zbytek si pěkně odprsím. U bójek je podezřele málo lidí, žádná loktovačka kopačka, voda je mírně řečeno osvěžující, ale čekal jsem ještě větší ledárnu, takže dobré. Než se rozkoukám, je tu poslední bójka, zdatně sekunduju karulujícímu Pepovi a mezi prsaři jistě beru minimálně bednu – 10:55 (21.). Opět na pohodu vítězí Kamil Bartoš (7:46), i když ho mocně proháněla Nikča z ledečské štafety – hold ani vytříbená technika mladé plavkyně nestačila na Kamilovy svaly.

„Poplavecké“ depo mi moc nejde (ostatně jako všechna další depa), borci odjíždí a já si teprve natahuju ponožky – jasné, že na mokré nohy to jde epesně že... Nasazováním rukavic na ruce se bavím skoro až nahoru na Rohuli, v kopci však stihnu střihnout Koubečka a dorážím Pepu – na horizontu roztočí nohy a jsem rád, že visím v háku, Koubeček nás záhy docvakává. Předjížděčka po štěrkové cestě, odbočka na zelenou, v korýtku jsem úplně trapný, kluci jsou najednou o autobus jinde, míjím popadané bidony a koukám, abych k nim nepřibyl, naštěstí na asfaltu už je to lepší, duo Vystrkováků na dohled. Do zatáček motorkářské kolínko, ale kluci se s tím nematlají ani náhodou, naštěstí se to zvedá a díru lepím tady. Techničtější sjezd dolů k řece, kluci to pouští, já tak leda do kaťat, dole zdravím Andrejku a mamku, po asfaltu opět stíhačka, do hry se přimíchává vítěz plavání Kamil a jeho megalýtka. Po kořenech je to letos ultrakekel, uskákané, i vozíčkář by si mě střihnul. V Radostovicích po nás zpod vrat poštěkává nějaká "pouliční rasa", Kamil odvětí, ať jsem v klidu, že by si vybral stejně jeho. Koubeček s Liborem mírně poodskočí, kopec na Lipnici ale znám každý kámen, u hradu už jsem na nich. Občerstvení na hradbách a padák dolů, panorámata jak blázen, vidno ale pouze jenom jednoho borce stoupajícího v dálce a kluky opět mi ujíždějíc. Na asfaltu musím jet s nimi, tak se v kopci kousnu a už poněkolikáté je docvakávám, Koubeček hlásí, že blbějc se mu tady ještě nejelo, Libor je z nás suverénně nejsilnější. Pepa před námi asi 100 m, točíme se jak na časovce družstev, ale on si v klidu jí a náskok drží plus mínus stejný. Libor to drtí neskutečně a na nás tedy není ani trochu hodný, hypnotizuju jeho zadní kolo a jen tuším Koubečka, že se drží v háku také. Konečně zase terén, Pepa najednou před námi, chutná mu to ale jako nikdy, v nejprudší části jede jak motorka, kluci za mnou asi potřebují odfrk. Rozjet to za horizontem je nelidský, Pepa je fuč a kluci jsou odfrknutý, ještě to stačím odtáhnout na asfalt, ale přes kořeny mě přeletí s prstem v nose. Motačka před Humpolcem celkem utíká, po cestě i pár tůristů, jedna paní musí uskakovat do křáku a cosi se snaží na kluky halekat, hasím to pozdravem a poděkováním a valím to klukům vyřídit. Sjezd do města, úplně nesmyslně se prsím dopředu a také jako první jsem mimo cestu, borci elegantně kolem projedou. Skrz město naštěstí pro mě provoz a bufet pauza, Pepa si dál nerušeně šlape sóločasovku před námi. Nějak mi to přestává chutnat, do Proseče se držím jak hovno košile, ale na asfaltu pak do toho Libor šlápne a definitivně odpadám. Hodím do sebe tyč přilepenou na rámu a už se spíš vidím na běhu. Do Rejčkova je to trápení, zezadu kupodivu ale nikdo neletí, poslední hlt jontáče a sjezd k chatě ze strany na stranu. Čas 1:58:08 je asi momentální maximum, co naplat.

V depu už je slušná plejáda závodních speciálů, děcka na bufetu v depu mají výstavně naučenou nabídku sortimentu, beru za vděk dalším jonťákem, do ruky pro změnu něco proti křečím z nabídky Nutrendu. Trochu pošetřeno z kola, ale podél sjezdovky to stejně jdu, pak takový cval polovalacha,  Pepa přede mnou má podobný styl. Křeče jsou v pohotovostním režimu, s každou přeskočenou větví očekávám KO. Pepa na tom je ještě hůře, souboj graduje, když ho „brutálně předejdu“ kousek před stoupáním k rozhledně. V hlavě mi zní klasická hláška, že i když jsi v pr…, musíš aspoň předstírat, že pořád míň než tvůj soupeř. Ani se neotáčím, loupnu tam první „protikřečák“ a snažím se o poloklus, u rozhledny bufet. Pepa se zdá být zlomen, ale neusnout na vavřínu a valit dál. Přes vrchol se to konečně rozbíhá, v sebězích je to ale pořád bída s nouzí, dolů to sice pěkně odsýpá, ale křečím ve stehnech je to buřt. Nad odbočkou na Stvořidla najednou za mnou hukot, čekám živou vodou zlitého Pepu, ale Lukáš Koutník jezdící za Pivovar Poutník, času na proštudování jeho "pivní" kombinézy mi moc nedá a se slovy „ty seběhy jsou hrozný“ mizí v dálce jako kdybych stál. Profil se láme, šoupnu tam Turbáče a věřím, že aspoň trochu zabere. Táhlá klikatice lesem se neskutečně zajídá, hypnotizuju každou zatáčku, ať už vykoukne poslední bufet. Míjím houbaře na cestě a ejhle – zaparkované auto a občerstvovačka. Fantazie, poslední drink ani nedopíjím, kluci radí, ať se s tím aspoň poliju, ale to už padám lesní cestou opět dolů. Tady mě to vždycky pěkně nas… - pracně to tady nastoupáš a během pár vteřin můžeš začínat znovu. Přes hradby pěšmo, za zády jako kdybych někoho slyšel, boj v hlavě chůze vs polochůze vyhrává druhá možnost, milovaná a nenáviděná louka před cílem je tu. Krpál na začátku jdu, nejsem blázen, odvážím se kouknout a nikdo, dobré, tak to tedy rozklušu, vůbec se mi nechce, ale musím. Na konci louky znovu pohled, a do pytle, v půlce za mnou už je další typ a navíc evidentně při chuti. Drápu se lesem na cestu, pod chatu už je to co bys doplivnul, čekám uragán kolem mě, ale nic, pěšina volná, konečně cíl. Běžecký čas skoro čistá hodina (1:00:05), vzhledem k netrénovanosti spokojenost.

Finiš 3:09:09 a 13.místo, beru všema deseti, proti loňskému propadáku o dost lepší, i když to časově úplná hitparáda není. Vítězí debutant v tomto závodě Pavel Jindra z celku Eleven Mercedes Mitas – základní kámen úspěchu položil především na kole (2.čas, 1:44:40) a běžecky si to pojistil opět druhým časem. S minutovou ztrátou si trofej stříbrnou odváží tradiční „okupant“ čela závodu Dan Novotný, jenž letošní sezónu dle svých slov závodně vypustil, i tak si střihnul osobní rekord o více než 5 minut a navíc suverénně ovládnul běžeckou disciplínu. O další minutu později doráží do cíle i Petr Velíšek a bere bronz. Na bramboře končí nakonec Tomáš Stuna – s triatlonem si pouze zpestřuje sezónu, s přehledem vítězí na kole (dokonce s mírným kufrováním na trati) a překvapuje (aspoň teda mě) luxusním běžeckým časem. Tito 4 borci se vešli do 3 minut. Na dalšího, tentokrát protagonistu známého z celého Melechovského poháru, Petra Miláčka, se čeká dalších 7 minut, ovšem vyrovnává své výsledkové maximum a značně vylepšuje to časové, ačkoliv s výkonem v cíli spokojený není. Dlouho po něm dobíhá na 6. příčce Jirka Juřička, 7. místo bere zástupce AZ týmu Jindra Procházka, který už také zná pocit vítěze dílčí disciplíny, ovšem dnes na kole asi od sebe očekával více. Jindra je posledním, kdo se vešel pod 3 hodinovou hranici. Na 8. pozici dobíhá Ondra Hromádka – opět si naložil v plavání, ovšem toto doplnil skvělým časem na kole a rozhodně osobákem na běhu. 9. mužem v cíli je ledečák Tomáš Vávra – ten se po loňské smolné premiéře vyšvihnul hned do Top 10 a zvláště za běžecký úsek se může poplácat po ramenou. Elitní desítku uzavírá Koubeček, který se nakonec, dle svých slov, protrápil do cíle a jsou z toho apsoň pěkné body do celkového hodnocení sezóny. V cíli nakonec nejsou klasifikováni dva velcí favorité Poháru – Franta Tichý a Luboš Novák, kteří si svůj hořký kalich vypili na shodném kořenitém padáku k cyklostezce podél Sázavy, ani jednomu se nepodařilo defekt spravit, navíc to do nich ještě v zápalu boje „natankoval“ další závodník a ten byl nakonec také nucen odstoupit. Ledečskou štafetu nakonec Nikolka dovedla do cíle na 27. místě, Marťas dělal na kole co uměl, Nikča po očekávaném excelentním výkonu v plavání předvedla i epesní běžecký úsek (54:24, 9. čas). 

Po závodě zasloužený pašík a pivsoni, Tomáš Slavata opět nezklamal a připravil parádní dětské závody s finišem shodným s hlavním závodem, takže děti měly o diváckou kulisu dvojnásob postaráno, v cíli sladká i blyštivá odměna. Vyhlášení výsledků i s tabulí sponzorů jak z fotbalové mixzóny, sluníčko dál praží do našich už unavených hlav, ubíráme se tedy záhy ke svým drahým polovičkám. Tak naviděnou třeba na Šeptouchově :-)