CO VŠECHNO SE DĚLO LETOS NA MELECHOVĚ

Na následujících řádcích, si můžete přečíst, jak letošní xterru na Melechově prožil  Marek, dle papírových předpokladů, jeden z favoritů závodu. Leč nebyl jediný kterému štěstí nepřálo. Důležité však je brát to s humorem......

Xterru Melechov jsem si přijel především užít. A to byl cíl, který jsem si splnil. 

Ráno jsem dost dlouho hledal peněženku, takže jsme pak jeli průměrnou rychlostí 150 km/h včetně okresek. Plánovač tras na Seznamu mi večer spočítal cestu na lehce přes hodinu. Zvládli jsme to za 40 minut. Po celou dobu jsme se snažili usmívat, abychom z policejních radarů měli pěkný fotky.Dorazili jsme 5 minut před startem, takže pohoda. Číslo 56 na jméno Vendulka slibovalo nevšední zážitek.Díky zpoždění jsem ovšem nevyslechl rozpravu, což mě v následujícím klání lehce poznamenalo. Ve vodě to ještě bylo dobrý - plaval jsem za lepšími plavci, ale ti si pak v depu zřejmě dělali pedikůru, protože když jsem pod sebe dostal svého Lanslida, tak přede mnou nikdo nebyl. Naštěstí mě dojel Jirka Beránek, kterej to hnal, že jsem si myslel, že si udělám uzel na nohou. Zejména v kopcích diktoval. Ale nejpříjemnější bylo, že znal perfektně trasu. Takže když jsem jel špic, hlásil, kudy mám jet a já se nemusel o nic starat.
Až do té doby, kdy píchnul. Protože nám to tak dobře šlo společně, pomohl jsem mu to vyměnit a pokračovali jsme dál. Pak nás dojel borec, ale v prvním kopci jsme ho zase ztratili, protože můj kolega ve snaze dohnat ztrátu, zařadil 4x4. Pak bylo na mě, abych splnil svoji povinnost, takže jsem si v jedné zatáčce zapíchal. Jirka litoval se slzami v očích, ale já ho vyslal na spanilou jízdu. (Ve stylu hrdinů akčních filmů: "Ty musíš dál! Nech mě tady!") Nemělo cenu, aby na mě čekal - soupeře jsme měli na zádech.Svou povinnost jsem splnil vrchovatou měrou, když jsem v jednom kamenitém sjezdu prorazil ještě jednou. V takových chvílích radí ostřílení borci pro zklidnění použít nadávky. Velmi vhodné je sprostě nadávat sám sobě - defekt je vždy chyba jezdce. Takže „kurvy“ a „debilové“ lítali lesem jak sýkorky.
Předjelo mě asi milion soupeřů a jeden z nich mi pohodil svou duši. Dal jsem si opět lekci rychlovýměny a pokračoval dál. Pod sjezdem jsem potkal svého zlomeného parťáka, který tlačil prázdné kolo. "Už na to seru, píchnul jsem podruhý," volal na mě smutně. Zopakovali jsme si znovu scénu z akčního filmu: "Jestli neopravíš, tak jsi píča!" zařval jsem na něj a hodil po něm pumpičku. Cesta mi příjemně ubíhala. Pokaždé, když jsem míjel soupeře, poklábosili jsme. Jindrovi Musilovi jsem věnoval tabletu proti křečím. (Pak mě předběhl na běhu. Kdybych to věděl, skočil bych mu spíš rovnýma nohama do výpletu!)

V depu jsem se motal, jak opilej čmelí medvídek ("Vždy před závodem si projděte depo a připravte si všechny věci..." píše se v jedné chytré příručce.) ale nakonec jsem cestu ven našel. Když jsem viděl ostrý kopec po startu, docela jsem se zaradoval, protože bylo jasné, že rození běžci tu ztrácí svou bohem (nespravedlivě!) danou výhodu. Vysupěl jsem to nahoru a švihnul vlevo. Poněkud mne zarazilo, že tam chybí cesta. I náznak cesty. Tudíž jsem musel očima skenovat terén a ještě hledat šipky na stromech. Ty byly sice červenobílé, ale když na bílou část svítilo slunce a červená byla ve stínu, (je to k neuvěření, ale i tak ostré hranice světla a stínu se v lese občas najdou. A to jsem měl čočky.) viditelnost šipky se blížila nule. Přiběhl jsem na něco, co vypadalo jako cesta vpravo nahoru a vlevo dolu. Nevím, proč jsem si vybral cestu dolů. Ve skutečnosti jsem měl běžet rovně, ale taky jsem mohl běžet nahoru a to bych byl asi v Melechovských lesích ještě teď. (V cíli se všichni divili, „jak jsem mohl zabloudit“. Zbaběle jsem to hodil na Vendulku: „Kluci, nemůžete dělat to značení pro nás holky tak náročný!“)Nějakým zázrakem jsem přiběhl do cíle. Potěšilo mě, že jsem ho proběhl jako první, ale říkal jsem si, že na svém vedoucím místě nebudu trvat a dám si to ještě jednou a správně. Můj píchací hendikep se ale zvětšil o bloudící faktor a výhoda technického běhu byla promrhána. Opět jsem začal sbíhat borce, které jsem ten den již několikrát minul. Všichni vyjadřovali překvapení, někdo pobavení, jiní potěšení nad dalším shledáním. Já měl ale jen touhu, aby to dnes bylo již naposled. Byl to omyl.Kilák před cílem mi totiž poněkud došlo. V dost nevhodnou dobu. Takže přes mě šli tři borci. Ale to už jsem fakt držel hubu, protože hrozilo, že začnu slintat. Vlastně mě dostali čtyři, ale před Davida Jandu jsem se efektně položil do cílové čáry. Obsluha fotofiniše správně určila vítěze. (Díky, Davide, pak se vyrovnáme.)Chvíli jsem čekal, jestli nepůjde ven směska gelů a solných tablet a když jsem zažehnal krizi, šel jsem se občerstvit. Vzhledem k tomu, že jsem musel být v 15:30 ve Studené u Jindřichova Hradce, tak jsem vzal nohy na ramena.

Když to celkově shrnu, byla to podařená akce. Trocha bloudění, slušně jsem si zapíchal, ale to se nedá nic dělat. Příští rok to napravím. Pozdravy Vendulce! V její ženské identitě se mi jelo velmi dobře. Možná jen díky tomu jsem na kole obdržel od borců ty dvě náhradní duše. Doufám, že se v roce 2009 potkáme osobně a já jí budu moci poděkovat.

autor Marek Mahagoni - http://www.peloton.cz/blog/mahagoni