XII. Vilémovická 120 2018

Závod ve Vilémovicích je již tradičním prologem nové sezóny, letos skoro v letním hávu. Vinou uzavírky hlavního tahu na Světlou je silnička kolem hřiště využívaná jako objízdná trasa, nicméně i přesto neměníme místo cíle ani předávku. Ti, kdož ještě v týdnu zajeli potrénovat na naprostou suchou trať, nevěřícně kroutili hlavou, kde má Marcel schovanou tu „cisternu s vodou“, kterou napájí znovu-obnovený tok potůčku pod hřištěm. Na trati ještě číhají dvě šikánky v podobě spadlých stromů, první lze s trochou umu elegantně obkroužit, druhou s větší dávkou umu přeskočit. Z kmenového týmu Kola Ledeč hlášena rekordní účast tří dvojic a jednoho sólisty, až na Laďánka všichni vybaveni novými závodními speciály. Z adeptů na tradiční hrnéčky tu nechybí tři bratři Vítové, rodina Stunů zde má zastoupení dokonce skrze více kategorií, světelský Catus vysílá do boje plnou sestavu i s navrátilcem Zbyndou Mottlem, AZ tým se také nenechává zahanbit v čele s lídrem Jindrou Procházkou. Squadra Azura z Vystrkova pod dohledem Víti Prokůpka, na trať se po roční odmlce vrací i Melechovský Sagan Ondra Pajer, hlavní pohárový vyzyvatel Petr Miláček taktéž nechybí. Všehovšudy 30 dvojic. Celodopolední zařizování a pořadatelské povinnosti si vybírají svou daň, 10 minut do startu a já teprve sedám na bika, toto zase bude vypadat, někteří borci už mají odkroužené jistě dva okruhy. Třetí řada hned vedle Luboše Nováka to jistí, jen letmo zkouknu „startovní“ převod – většina na pilu, někteří s jednoplackou nemají na výběr, volím také ten zubatější.

Prásk do koní a jde se na věc. Snad nejlepší našlápnutí za poslední roky, probíječka loktovačka, na horizontu asfalťáku teprve předjíždím Tomesa – chlapec asi startoval z lepší lajny, do terénu najíždím tak 10., čelo už je dole u rybníka. Myslel jsem si, že kořenitý sjezd bude na 29“ pohůdka, ale je to podobná naklepávačka jak za starých časů, nájezd do mechovýho stoupání – držím hák za kýmsi z borců, sjezd korýtkem dolů „vyleštěný“ od klacků jedna báseň, dole dost ze široka a zalehnout. Na táhlém úseku skáču asi dva týpky, tady mi to chutná, těsně před dalším sjezdem docuknu Libora Voplakala, ale nechávám ho čistit trať. Pouští to neskutečně, dole mě to vynáší do lesa a taktak, že se neomotám kolem smrku, Libora pak stíhám dalších pár desítek metrů. Nejkekelovatější výjezd, hned v začátku se borci skoro zastaví, mnu si pazuchy, že je tam přeletím a ve vteřině skoro stojím taky, na malou placku a tempem hluboko pod 20 se škrábu nahoru. V hlavě mi zní, že ve sjezdu na kamenitou cestu je strom, držím se za Mírou Vodičkou, a vono jo – šikánka a pěkně utažená, což mi rozhodí sandál, na velkou placku musím zastavit a vrátit se do stopy, hotovo, Míra je pryč. Nájezd na kamenitou cestu a v dálce jenom vidím skákající postavu bikera nad stromem přes cestu, fotogenický místo jak blázen, leč bez fotografů. Po kolegově vzoru to jumpnu taky, dole potok bez vody a na cestě tomu naložit. Obecně lesníci na cestách trochu poladili povrch, žádná kličkovačka, jen to tak divně smýká zadním kolem, ale defekt snad ne. Otáčka na levou ruku, přede mnou nikdo, ostrý sjezd lesíkem zrádný jako obvykle, ale docela dobře se tam rovnám, druhý potok k mému překvapení rozbahněný, ale dá se, špurt kolem hřiště a předávka Tomovi na 8. místě. Úplně o flotilu parníků to na prvním místě dováží Pepa Vítů, jež si o další 4 vteřiny vylepšuje svůj vlastní rekord trati (9:45), další borci přijíždí s půl minutou a více.

Vávrys ukrajuje také slušný díl ze svého dosud nejlepšího času, poslední stráňku na jistotu sbíhá tak, jak to dříve dělával „turbomyš“ Franta, cyklokrosově naskakuje až na rovince pod hřištěm, čas v cíli o půl minutu lepší než vloni, předává na kontakt na úderné vystrkovské duo kluků Prokůpkových. Pavel vystřelí jak z praku, ale v kopcích ho jistojistě dojíždím, padák po kořenech je fakt bída s nouzí, ostatně přiznejme si, že vyjma korýtka a posledního sjezdu stojí v mém podání všechny za prt. Na mecháči nechávám těžší převod a ztracený čas doháním, hned zkraje tahavé cesty už jsem na Pavlovi. Docela to odsýpá, jdu na špic, když najednou se vedle nás v časoprostoru zhmotní Pepa Vítů a obloží nás takovým způsobem, že nevím čí jsem, ve vteřině je pryč. No nic, jen na sebe s Pavlem koukneme a plazíme se dál. Do terénu jde první a hned má dva tři metry náskok, dole u smrku jsem zase marný, kekel kopec ho doháním, šikánka u stromu a opět jako přes kopírák si vystupuju, zatímco Pavel uhání dál, ještě ho pak vidím jumpnout kládu přes cestu, přes potok už dost na hrubo, na cestě sice náznak zlepšení, ale ještě citelnější ufouknutí pláště vzadu – kolo se smýká už slušně. Ještě to doklepu do cíle nadostřel na „mladé pušky“ a jdu to zkusit dofouknout. Vávrys mezitím svádí boj na trati s mladším z kluků, oba co ztrácíme v technice tak doháníme trochu výkonem. Tom to opět přiváží Matoušovi na zádech, před námi je díra jak blázen. Kolo jako přes kopírák, do kopců je to vo fous lepší, ve sjezdech ale hraju tak „třetí bubny“. Po kekel kopec držím aspoň trochu krok, ale jakmile si skočím dole přes kládku, tak vím, že to je blbé – pomalý defekt zadku. Po táhlé cestě se to pořádně šmajdá, týmový kolega – samotář Jiřík – povzbuzuje, ale marně, jedu tak, abych to nesvlíknul. Předávka Tomovi a jde se opravovat. S pomocí tmelu, velké pumpy a především pomoci šikovného obecenstva se daří defekt opravit. Vystrkovští nám definitivně ujeli, ale Tomáš to přiváží v souboji se Zbyndou Mottlem. „Ty vole nechci závodit“ křiknu na Toma ze srandy. „Tak budeš muset, val to“ je mi odpovědí, zatímco to s Dušanem Vránou roztáčíme vstříc prvnímu kopci. Snažím se to roztrhat hned z kraje, v mecháči už mám skoro vyhráno, ale dole je zase Dušan na mně, v klidu si na táhlý rovině odfrkne, do terénu mě skočí a už ho nevidím, ač to je zatím nejčistší okruh. Vávrys se snaží, ale už jdeme do kytek, kluci před námi mají náskok velký, vypadá to spravedlivě na kolo pro každýho, bez tlaku i šikanu kolem stromu dávám na pohodu, ovšem čas tomu odpovídá, Tom si to také už střihne na dokroužení, dojíždíme 7. s 10 okruhy. V depu ještě sleduju drama před námi, v Dušanovi se Zbynďou bouchly saze a v posledních kolech ještě zle potrápili vystrkovské kovboje, do 11. kola to stíhá Zbynda předat v poslední vteřině, Matouš už přijíždí s 10 vteřinovým zásekem a po ukončujícím výstřelu. Ještě ho ze srandy podezírám, že mu to muselo dát práci dole pod hřištěm počkat tak, aby mu to vyšlo, ale je jasné, že to pálil co to dalo.

11 okruhů si nakonec střihnou 4 týmy a bratři Vítové jedoucí vlastní „galaxii“ stíhají i 12. kolo – teprve podruhé na této trati a navíc u toho byl před dvěma roky také Šimon. V depu jsem zaslechl trefný poetický komentář - plují krajinou jako srostlí s terénem, jakoby je poháněla Matka Země. Vítězí tedy bratři Šimon a Kuba Vítů, stříbro berou po skvělém výkonu Pavel Prokop s Petrem Miláčkovým – s novým bikem jakoby získal na jistotě v technice, v jednom kole přijel dokonce tak brzo, že v cíli čekal s předávkou na kolegu Pavla marně. Bronz bere světelské duo bikerů Jindra Procházka – Míra Vodička, oba skvělí technici, Jindra sice dle mého prvního odhadu vypadal, že se trápí, ale pohled na časy mě vyvedl z omylu. Brambora zbyla na Jirku Beránka s Ondrou Pajerem – Ondra měl náročný výcvikový týden, takže řečeno cyklisticky – závod jel z plného tréninku, Jirka potvrdil svojí dlouhodobou kvalitu beze zbytku. Pátí Dušan Vrána se Zbynďou Mottlem – Zbynda po závodní odmlce opět návrat na cyklistická kolbiště a hned v úvodu se předvedl ve výborném světle. Šestí kluci Prokůpkovi, sedmý já s Vávrysem, osmí pak Pepa Vítů s Šárkou Čejkovou, kteří zároveň dovršují čistý zlatý hattrick ve smíšenkách. Těsně za nimi pak další mix – manželský pár Tomáš a Bětka Stunovi, top 10 doplňují Ondra Hromádka s věčně cosi komentujícím, ale šlapajícím, Jirkou Juřičkou – Ondrovi se stala noční můra všech závoďáků – prošvihnul start, ale stíhací jízdou vše napravil a postupně se prokousali dopředu.

Pozávodní pohoda je trochu narušena zmatky ve výsledkách, na které se bohužel přijde až při vyhlášení - v oficiálních výsledkách je již vše opraveno, všem se omlouváme. Další kaňkou, řekl bych dokonce zásadnější je, že došlo pivo – v tom mám prsty já, i přes nákup dvojnásobku loňské „výbavy“ to na uhasení žízně všech prostě nestačilo. Za obé se omlouváme a věříme, že bude příležitost tyto prohřešky odčinit na dalším závodě. Tak ahojte :-)

XI. VILÉMOVICKÁ 120

!!! VÝSLEDKY !!!

 !! REPORT !!

Sobota 29.4.2017

Prezentace:  13 hod. - 13hod.:45min

Start: 14:00

REGISTRACE ZDE

plakat vilemovice 2017

XI. Vilémovická 120 2017

Otvírák melechovské série – Vilémovická 120 – je tady a svým již 11. ročníkem rozčeří doposud relativně klidné závodnické „vody“ v bližším okolí. Závod podobného formátu se jede týden před, humpolecko – vystrkovské formace zde trhají kořeny a nestačí jen na domácí borce z Bakus teamu. I dnes jsou na startu, Libor Voplakal jede s Pavlem Prokopem a dnes už zdatný junior Matouš Prokůpek s pelhřimovským Josefem Kuklou. Ze známých tváří tu nechybí Jirka Beránek s Petrem Miláčkem, Franta Tichý s bikerem Jindrou Procházkou, loňského vítěze Honzu Smrčku si do dvojice tentokrát „vylosoval“ Pepa Vítů, Šimon pro změnu vzal bráchu Jakuba. Po roční odmlce přijíždí i bratrské duo Marků, při minulém představení dojeli 9. Vystrkovský Koubeček tvoří úderné duo s rok od roku výkonějším Lubošem Novákem, další už čistě „tmavomodrá“ formace Víťa Prokůpek s Láďou Jarošem. Ledečáci se nezůstávají pozadu a posílají do boje hned dva tandemy – za „áčko“ Jarda Sekot s Tomášem Vávrou, za „béčko“ pak Vláďa Trýb s Tomášem Dvořákem. Já měl jet s Ondrou Pajerem, ale vlivem jeho zranění nakonec musí ostřílený borec účast odvolat, a tak si závod střihnu sólo neb na blind nikdo nepřijel. Největší konkurence je letos asi v „mixech“ - několikanásobný vítěz Tomáš Stuna si závod střihne se svou ženou Alžbětou, Pepa Vítů stejně jako vloni s Šárkou Čejkovou, Sandra Pytlíková přijela s Romanem Kocúrkem. Ještě v týdnu počasí úplná rychta, sněží a teploty s bídou kolem 5, na závod zaplať šmoula krásných 12 a slunce. I ty přívaly vody ve všech formách si les celkem přechroupal, po dlouhé době opět alespoň náznak vody v potoce před cílem.

            Zahřívací kolo s klukama z týmu, sjezdy po kořenech to bude chtít krapýtek zvolna, oba potoky se na pohůdku jezdí / skáčí, sjezd před cílem je také kupodivu jetelný bez cirkusových vystoupení. Prostor startu tlačenka, beru něco mezi první a druhou řadou. 14.hodina odbouchnuto a jde se na věc. Opět napoprvé nezacvaknu, být na „svěťáku“, tak můžu zacouvat rovnou k wapce a ke sprchám, tady je na nápravu móooře času. Nějaký rok to člověk jezdí, tak už ví, že asfaltový kopec rozhodně není nejlepší jet hned "na pozvracení". Hned z kraje se dělí perly od zrn a ty dále od plev, řekl bych, že vedu zrna, ale není čas na nějaké rozkoukávání. Sjezd po kořenech kupodivu spíš dojíždím borce vepředu, u napojení na cestu dychtivý dav „týmových dvojek“ kouká, jak si vedou jejich parťáci, já vyhlížím marně…Nájezd do lesní pěšinky, přede mnou to hobluje nějaký týpek, drží si na můj vkus hodně komfortní tempo, ale před ním i za námi štrúdl, tak nespěchám, rubnu ho až těsně před vrcholem. Na dohled Jindra Procházka – lehce procedil ze skupiny „perel“, sjezd ouvozem úplně v rudé tmě, dole přes rukáv a jdu po něm. V hlavě si říkám, že to Jindrovi vůbec nechutná a že ještě než se vrátíme do terénu, tak si ho namáznu, ale zlaté oči – Jindřich houkne do kotelny a když mizí mezi stromky do sjezdu, už má dobré 3 koňské délky náskok (i s povozem). Ještě kouknu za sebe, peloton vlčáků na zadním plášti. Sjezd, dole loupnout pilu a vstříc nejkekelovatější části – na lesní cestě je to nasáklé, úplně to tam do kopce nejede, natož neletí, nahoře kolem pařezu, za sebou cítím Koubečka. Cesta k odbočce k potoku hodně ke 40km/h, tam už zvolna, jump přes pana potoka a na cestu. Tady to mám rád, navíc malá děcka tam fandí kolem stromů, naložit co to jde, zalehnout a valí se. A ejhle, Koubečkovi lítají špony od řetězu a jde přese mě. Zahákuju ho, rve to teda chlapec zle, cesta jde přes mírný hrbek, tam trochu vracím úder a beru si pozici zpět. Sešup mezi stromy bereme spíš na jistotu, dole před potokem tě mají kořeny tendenci rozkušnit o strom, první kolo je korýtko ještě dobré, tak projíždíme bez větších alotrií. Pomalu příprava na závěr, přivážím to těsně před Koubečkem, ale tak o chlupy na nohou, za námi pak seřádkovaní Libor s Petr Miláčkem. Prémii za první kolo bere ve špurtu Pepa Vítů před Tomášem Stunou v čase 10:02, vloni za sucha to byli kluci schopní stlačit pod 10 minut.

Pokračuju plynule do dalšího kola, ovšem diametrálně odlišným tempem, nohy jak konve na mlíko, plíce totálně na prach spálené, teď už to bude jen o vydatném tréninku. Ještě mě tedy motivuje nechat za sebou naše „béčko“ (Tomeso a Vláďa), takže úplný zevlink to není, do 5.kola lze ještě mluvit o nějaké síle v nohách, pak už to je to o setrvačnosti, pomalu mi ale dochází, že to i tak vyjde na nemilých 9 okruhů, v 8. už jsem vyndaný jak angrešt, gel bez účinku, na kašpárka už jedu skoro i asfalťák. Tomeso s Vlaďanem nikde, ovšem srabácky to v čase 1:54:33 balím a jdu se svalit do cíle, kluci i přes Vláďovu enormní snahu dojet po limitu vyjíždí do 9. kola a jdou v pořadí přese mě.

Mnohem zajímavější byl průběh na čele mezi zmíněnými „perlami“. První kolo vyhráli kluci z mixů, avšak pak se boj na čele ustálil – o nejvyšší příčky se přetahovali bratři Vítů a Markové, přičemž druzí jmenovaní si zásadnější náskok vybudovali ve 4. kole a ten pak i přes mocnou snahu zkušenějšího Šimona udrželi. Boj o bronzovou příčku se nejprve odehrával mezi 3 dvojicemi, avšak záhy Bery s Petrem „vycouvali“ a zbyli „staří“ proti „mladým“. Franta s Jindrou nejprve tahali za kratší konec, avšak konzistentním výkonem se na mlaďáky dotáhli a rozhodující byl 8. úsek, kdy si Franta skoro zamotal nohy a přivezl už znatelný náskok. Jindra toho měl v souboji s Pepou Kuklou plné kecky, zvláště pa prý táhlá cesta před cílem byla v háku za mladším soupeřem nepěkná chuťovka a Jindra si prý několikrát "na Romana" vystoupil.

Vítězství tedy s minutovým náskokem a 11 koly berou bratři Honza a Pepa Markové, kteří si od posledního 9. místa značně polepšili. Druzí další bratři – Šimon a Kuba Vítů taktéž s 11 rundami a bronzovou příčku si jako jediní nebratři vyjeli Franta Tichý s Jindrou Procházkou, kteří přijeli již o 5 minut později. Těsně pod bednou končí po úžasném výkonu mlaďáci Pepa Kukla a Matouš Prokůpek – Matouše bych nazval skokanem tohoto ročníku, od poslední návštěvy v r.2015 si polepšil o 23 míst a o 4:30 min v nejlepším kole. Pomyslné pódium uzavírájí 5. příčkou „pohároví adepti“ řekl bych nejpohárovější – Jirka Beránek s Petrem Miláčkem. 6. místo pro Libora Voplakala s Pavlem Prokopem – Libor svým dosaženým časem naznačil, že mu to na biku chutná čím dál víc a je nutno s ním počítat. Sedmí dorazili Pepa Vítů s Honzou Smrčkou, osmí Koubeček s Lubošem Novákem – Koubeček po závodě prozradil, že si víc než slušně pojezdil na Mallorce a jako eliťáci jel závod skoro„z plného tréninku“, takže do úniku na Kolem Melechova jasná volba. 9. místo bere první z kategorie mix – Pepa Vítů s Šárkou Čejkovou a zopakovali tím svůj loňský triumf, navíc Pepa stanovil etalon pro rozdělení bodů do Poháru podle nejrychleji zajetého kola. Top 10 uzavírá Josef Stuna s Liborem Teclem, kteří vítězí v kategorii M50+.

I přes menší účast vlivem počasí výkony více než kvalitní, Pepa Vítů nám svým "proletěným" nejrychlejším okruhem moc bodů do Poháru nedopřál, ale nevadí - v půlce července pokračujeme silniční klasikou Kolem Melechova, kde už budou všichni rozzávodění až hanba. Do té doby na poladění času a prostoru až až. Tak naviděnou a ať to lítá.

Vedrem rozpálená Vysočina přivítala do 11. ročníku cyklistického závodu Kolem Melechova rekordní počet 82 účastníků. Kromě teploty ztrpčoval úsilí závodníků i vítr a opravdu pořádná nálož téměř 1150 nastoupaných metrů na celkové délce trasy 67,5 km. Klobouk dolů před výkony vítězů v jednotlivých kategoriích a všemi, kterým se podařilo závod dokončit v časovém limitu. Absolutním vítězem se stal Jaroslav Sláma z Vysočina Cycling Teamu v čase 1:54:03, který startoval v kategorii mužů do 40 let.V kategorii mužů 40-50 let se na prvním místě umístil Marcel Kachlíř z týmu Highlandersport HB v čase 1:55:19 a v kategorii mužů 50-60 let obsadil první místo Vladislav Rychetský v čase 1:57:55. V ženách byla nejlepší Anna Kolářová z týmu Velosport Valenta, která na trase 57,5 km dosáhla času 2:01:21. Na stejné trase soutěžili i junioři a nejlepší z nich Jiří Virgl z týmu Vysočina Cycling dojel s časem 1:54:04.

11. ročník cyklistického závodu Kolem Melechova se vydařil. Těšil se vysoké účasti závodníků, zájmu příznivců cyklistiky na trase a hlavně sportovní výsledky závodníků, kteří se umístili v kategoriích na předních místech mají vysokou hodnotu.

Nezbývá než poděkovat sponzorům za podporu závodu a tešit se na další závody zařazené do Poháru Melechova.

Josef Jukl – ředitel závodu

Další články...

  1. KM 2015 - tisková zpráva