XTerra Melechov 2014

            Poslední srpnová sobota je na Melechově už potřinácté vyhrazena příznivcům terénního triatlonu – Xterra Melechov, vlajková loď z flotily melechovských závodů. Po loňské anabázi se sinicemi a vynecháním plavecké části si jistě mnozí běžci už během srpna leštili tretry při pohledu na rybník, avšak letos pořadatelský tým nechtěl dopustit absenci jedné z triatlonových disciplín, a tak už nějaký čas dopředu bylo jasné, že se poplave za každou cenu. „Prodojený“ a chladný týden před závodem ještě notně zahýbal s teplotou vody, takže jenom první disciplína slibovala hned několik zážitků. Přípravu na závod jsem pojal vo fous důkladněji. Po loňském fiasku (donekonečna se vymlouvat na defekt na kole nemůžu, když vím, že to bylo úplně na houby) jsem nechtěl nic podobného dopustit, takže běžecký botky sem čistil od bahna častěji, a taky z cyklistických treter se kouřilo víc než obvykle.

            Sobota ráno – závodní klasika – několikeré ehm „zamyšlení“, snídaně že člověk praská, namíchat vostrej jontáč, nacpat spešla do „pažouta“ a jede se do Koutů. Cestou od parkoviště k prezentaci u lyžařský chaty prakticky člověk nespustí ruku, kolik potkává známých tváří. Hned z kraje obhájce vítězství Ondra Pajer, barvy Catusu hájí známý Xterrák Jirka Beránek, v davu vyčnívá poslední roky již elitní triatlonista „valenťák“ Venca Holub, ve startovní listině se objevuje i jméno Štěpána Vidnera reprezentujícího Triatlon sportklub Praha – ten momentálně figuruje v první desítce českého poháru v terénním triatlonu. Z dalších kandidátů na přední umístění třeba zmínit Dana Novotného, který vloni skončil celkově „bramborový“, Míra Lhotský, jenž letos silně „čeří hladinu“ na melechovských závodech, vloni podiový Tomáš Dvořák, dále exvítěz Ondra Hromádka, humpolecká „squadra verde“ alias Équipe sans limites Humpolec, a samozřejmě extrémně nabitá vystrkovská ekipa v čele s Jirkou Kotenem, Pepou Svobodou a Jindrou Musilem. Po vynuceném zrušení Krále Šumavy se na závod po letech vrací i Miguel. Cestu na start si našlo i několik závodnic, z nichž se svým „lososovým“ bikem a kombinézou stejného odstínu vyčnívala Kateřina Loubková – úspěšná dua a triatlonistka hájící Eleven Rubena Cyklorenova Cvikov, dále vystrkovské želízko Hanka Nenadálová a nechyběla ani stálice na melechovském „parketu“ Sandra Pytlíková. Jeden z hlavních favoritů však schází, a to lišák Franta Tichý - vinnou pracovního úrazu v týdnu před závodem je nucen toto klání vynechat a zúčastní se pouze jako podpora na trati. Za „oponou“ zazněla sice spekulace o jeho účasti v případě vynechání plavání, ale to už se nedozvíme.

            S Tomesem jdem ocheckovat depo u chaty, „odjišťuju si“ karbošneka a magneslife proti křečím, nastražím si bačkory a netěším se na okamžik, až je budu obouvat, páč pak to bude sakra bolet. Na rozpravě se dozvídáme lehkej upgrade cyklistický části a voda v rybníce má prý 17 stupňů (měla 15, ale to nám Marcel přece nemohl říct). Přesun k rybníku, podle něhož byla skoro volena barva trika získaná spolu se startovným. Máme ne moc výběrový místa asi uprostřed sektoru, ale co se dá dělat. Poslední rozloučení a jde se na hráz – některý tam plavou za halasného řevu, nejsem blázen a jdu podél. První namočení a začínám správně pochybovat o Marcelových 17 stupních, dle mého názoru by se dalo u dna bruslit, borec v neoprenu vedle svými slovy „vy zmrznete“ taky zrovna okamžiku nepřidává. Barvu vody neřeším - nejsme bačkory ne.

            10:15 a je odstartováno. Nedopatřením stojím v první lajně mezi neopreňákama, posílám tam zkraje hnedka kraula a nejni to tak hrozný – hádám, že díky nízkým teplotám je přenos protestu z těla do „velína“ v mozku pomalejší než obvykle, takže to vydržím asi do půlky vzdálenosti k první bójce, potom se relé přepíná na autopilota a přecházím v prsa. Kupodivu se s nikým neperu, max tak sám se sebou, cesta nazpátek je na sluníčku, takže mi přijde voda vo krapet lepčí, vedle mě borec drtí kraula a kličkuje jak na Moto GP, na pohůdku vedle něj a chvílema se až směju, jak to tam šněruje ze strany na stranu. Letos to Marcel poměřil laserem, takže pravejch 500 m je fakt nekonečnejch, od poslední bójky k cíli jedem proti slunci, takže vidím úplný prt. Naštěstí borci přede mnou jsou na tom líp, takže za chvíli už se drápu na břeh. Čas 11:02 a 15. místo.

            Letos sázím na ponožky, ovšem dostat je na mokrou nohu je peklo – proti klukům, co oblíkají dres je to ale pohodička klídeček. Další nadlidskej výkon je narvat všechno potřebný zmrzlejma rukama dozadu do kapes u kombinézy. Vyrážím na trať a vedle mě Sandra – čumim jak puk říkám si, že to jsem asi hodně vzadu (nutno ale podotknout, že Sandra hodně slušně zaplavala – 20.místo) - výsledkem budiž skoro spurt ve výjezdu nahoru na Rohuli ve snaze dohnat ztracené minuty, chvíli dokonce dumám, jestli tam neloupnout pilu. Sjezd dolů ke Smrčný na jistotu, všude houbařů jak hnoje, za Koňkovicema musim škarpou ospurtovat traktor, kterej se tam připletl. Novou trasu vedoucí mezi chaty moc neznám, najednou se to zvedá a zběsile to shazuju, abych se tam vůbec vyškrábal. Za mnou se dotahuje nějaký borec, za chvíli odbočka na louku a hravej sjezd lesem k cyklostezce – tam hlídkuje ségra s mamkou a hlásí asi 12. flek. Ještě před Mariadolem se za mnou věší borec na 29“ – Jindra Procházka, po kořenech mu to jede jak z praku, za chvíli se před námi objeví i Katka Loubková se svým růžovákem a máme co dělat, abychom jí tam stačili. Za chvíli jdem ale přes ní, výjezd na pole je snad poprvý za posledních deset let bez vody, ovšem nahoře se jede brázdama a ty nám to vynahradí. Před námi na kontakt skupina, ve stoupání k Lipnici jdem do nich – je to Pepa Svobodů a Ondra Hromádka. Pepa jenom zahlásí: „neblázni, až tě budu předbíhat, budeš brečet“. Chvilku se toho zaleknu, ale nejni na co čekat a necháváme ho za sebou, Ondra se ale drží. Trochu za to beru v táhlým kopci, nahoře je se mnou jenom Jindra. Už na Lipnici pod hradem se nám do cesty plete pes, málem je z něj „voříškovej“ guláš. Sjezd z Lipnice, Jindra za mnou – ukazuju kudy, ale je to místňák, tak to má taky najetý. Na přehledným úseku po sjezdu je čas pokecat, za náma megaďoura, před náma ale taky. Chválí, jak mi to jede, ale jakmile vystřídá, mám co dělat mu uviset. Vjezd na lesní asfaltku, časovka dvojic a chvíli času na jontáč. Vjezd do lesa a jde se na nejprudší stoupání. Jindra to shazuje a jde z prvního, já to nechci dávat na kašpara, tak to tam lámu za ním. Nahoře má decentní náskok, kterej horko těžko stahuju ještě notnou dobu v lese, chvílema slušný bahenní lázně, mám pěkně nakropeno. Ve sjezdu si ho docvaknu, ale ve výjezdu na kořenech musím vycvaknout a definitivně ho ztrácím. Z lesa se vynořuje Franta Tichý kontrolující dění na trati a jede se mnou. Sjíždí se do Humplu – tady sem vloni bodnul, tak letos mám plný trenky. Cajk, sem dole na hrázi, zjiš´tuju, že nemám moc pitiva, ale na občerstvovačce stavět nebudu. Proplejtačka ulicema, Jindra pořád na dohled. Od Franty si půjčuju pití a chvíli kecáme. Už sme za Humpolcem na přehledný asfaltce, když před náma najednou auta a skupina cyklistů – zprvu nechápu co se děje, znovu se rozjíždí, jeden ale zůstává stát – Venca Holub – když ho míjím, ještě křiknu, jestli nechce „mlíko“ nebo pumpu, ale až po chvíli si všimnu odřenin. Čelní skupina už mezitím jede dál spolu, chci se na ně dotáhnout, ale bez úspěchu – v kopci kolem ohrady pro krávy za to berou a jsou pryč. Franta jede ještě chvíli se mnou, ale po chvíli už mě nechává. Průjezd Prosečí, dole u Starých Hutí dopíjím poslední jontáč, torzo skupiny už vyjíždí po louce k lesu. Smažim to za nima, výjezd do Rejčkova, dál po cestě na Melechov, nastupuju si sám sobě jak kdybych byl na „svěťáku“. Ještě technickej průjezd lesem a už se sjíždí po sjezdovce – v záludný zatáčce stojí Verča, fotí a halasně mě žene dolů, otevírá se pohled na depo obsypané diváky. Tohle mě každej rok rozseká, až mi běhá mráz po zádech, posílám to tam ještě přes nějakej šutr skokem, ale málem si rozbiju držku – to by bylo epesní entrée :-). Čas 1:55:24 je o autobus nad očekávání, speaker hlásí něco o průběžném 7.místu.

            Nazouvám svoje Salomony, beru ampulku proti křečím a jde se na to. Ještě v depu tam pošlu kelímek jontáče a už si to šlapu nahoru po sjezdovce. Ze začátku se pokouším o pseudoběh, ale pak na to peču a jdu, Verča mezitím přešla a ujiš´tuje mě, že se to určitě rozběhne nebo rozejde – jokerka :-D Naštěstí možnost A) je správně a fakt se to rozbíhá – kde jsou ty roky, kdy sem se musel vnitřně přemlouvat, abych aspoň trochu běžel a už tady jsem měl plíce a nohy totálně na prach. Nj, desítky minut na schodech na Vyšehrad se vyplatily. Pomalu ale jistě cupitám nahoru, citelně začínají brnkat křeče, ale mám ještě trumf v ruce, tak čekám na vrchol. Po chvilce stoupání prudší seběh dolů, zkouším napodobit Frantův styl, ale je z toho spíš parodie. Zase se to zvedá a klikatí mezi pokácenými stromy. A helemese, koho to nevidí mé bystré čtveroočko – závodník-chodec přede mnou právě začíná nejprudší pasáž k rozhledně. Žádný fofry, přískoky až místy skoro plazením se na něj dotahuju a je to Jindra. Teď už si křeče brnkaj víc než slušně, během chůze tam posílám magneslife a čekám na účinek. Nahoře u rozhledny se oba zastavujem, beru vodu a zapíjím tu pachuť. S vědomím toho, že se bude 5 km sbíhat se pouštím za ním, chvíli se ještě udrží, ale pak už ho za sebou neslyším. Elixír začíná pomalu působit, ale stejně si dávám bacha, abych neudělal nějakou Jarmilovinu jako vloni (přeskočil sem kládu přes cestu, chytlo mě to do obou stehen a já tam vykysnul asi 5 minut). Teď to ubíhá parádně, prudkej seběh na cestu střídá mírný stoupání. Houbaři si to tam štrádujou po cestě s plnejma košma, tak se ptám, co s tím budou dělat. Opět se jde do dlouhýho seběhu, tady snad za chvíli vzlítnu, až mám z toho husí kůži – na stromě 5. km, za chvíli 6. km, v hlava mi běhají hlášky „pojď sem, kam jdeš“, „ a jakejs byl – druhej“...Míjím už 7. km a ouha – cesta se najednou zvedá a mně někdo vypíná nohy – tam by si mě střihnul i pouštní plazič. Horko těžko to rozbíhám, ale nakonec se nohy rozpomenou, teď hlavně zapomenout na to, jak je to stoupání sakra dlouhý a už vůbec nemyslet na to, že se každou chvílí musí přiřítit zezadu Tomáš nebo někdo jinej. Zaplať šmoula v dálce vidím odbočku dolů do lesa a u ní občerstvovačku. Chlapům na jejich nabídku sortimentu odvětím s díky, že už to doplácám a opouštím je. Padák dolů ke zřícenině, přemlouvání se k běhu do kopce začíná být marnější a marnější, procházka po „cimbuří“ a pokračuju dál ve stoupání k poslední louce, která už prosvětluje. Bojím se otočit, polo-během polo-chůzí zdolávám kopec k okraji lesa, rozbíhám to po louce a ani na konci se neohlídnu. Poslední necelý kilák, v hlavě mi vyvstanou vzpomínky na v posledních metrech ztracenou bednu z roku 2011, přece jenom se ohlížím a za mnou nikdo. Uff uff uff, kopec k cestě jdu, Lucka Trýbová mě přemlouvá k běhu, aby měla akční fotku, ale marně. Asfaltka pod chatu, z posledních sil to narvat nahoru. Čas běhu 54:59. Jupijajej – je to tam!! 6. místo a čas v cíli 3:01:26 jsou naprosto snový, ze sportovního hlediska určitě nejlepší XTerra z mých 6 startů na Melechově.

            A jak to probíhalo na úplném čele: Po plavecké části se hned ujal vedení Vašek Holubů a začal navyšovat svůj náskok na soupeře na kole, za Humpolcem na přehledným úseku silnice mu ale nepochopitelně vjelo do cesty z protisměru auto. Po kolizi chtěl ještě Venca pokračovat, ale nakonec zvítězil rozum a nechal se ošetřit. Ihned po incidentu u něj zastavila skupina jezdců za ním, která se až po notné chvíli rozjela. Diktovat tempo záhy začal Štěpán Vidner a sekundovat mu byl schopen v tu chvíli pouze Ondra Pajer. Takto přijeli do depa, kde Ondru postihly křeče a při výběhu ztratil cenné vteřiny, které se mu pak ve finále již nepovedly seběhnout. V čase 2:50:24 tedy cílovou pásku protíná Štěpán následovaný Ondrou, který ztrácí 26 vteřin. Boj o bronz pro sebe rozhodne Dan Novotný a spraví si tak chuť po loňské „bramboře“ (navíc ještě vítězí v mužích nad 40 let). Místo pod celkovou bednou tak zbyde na Jirku Beránka (bere ale bronz v mužích do 39 let), 5. pozice patří až po dalších více než 6 minutách Tomáši Obrovi. Přesně 3 minuty po mě se v cíli ve stejném čase objevují Míra Lhotský s Jirkou Kotenem, 9. místo patří Liboru Krejčímu a Top 10 uzavírá Libor Eremka. Vyzdvihnout je třeba 11. místo celkově (3:09:20) a suverénní vítězství v ženách pro Kateřinu Loubkovou, hned za ní se umísťuje na 12. místě Pepa Svoboda, který má letos formu jak zvon. 13. flek patří Tomáši Dvořákovi – cyklistickou část jel s Vláďou Trýbem, na běhu pak do toho šlápnul, ale Pepu už předstihnout nestačil. Z dalších známých XTerráků na 16. místě Kamil Bartoš – po letech nadvlády v plavecké části, ale průměrných zbylých disciplínách se letos neskutečně vyšvihnul. Ondra Hromádka končí 18. a Vláďa Trýb zakončuje elitní dvacítku ve svém osobním rekordu.

            Nakonec se objevuje i Vašek Holub – ošetřený a znovu s úsměvem. S pivem v jedné a kusem prasete v druhé ruce sledujeme závěrečný ceremoniál, uznání zaslouží nejen medailisté, ale vážně všichni, kteří tenhle závod vůbec dokončí. Přání všeho nejlepšího a poděkování patří i řediteli závodu Marcelu Paškovi, který při této příležitosti oslavil kulaté jubileum. Závěrem Štěpánu Vidnerovi přejeme hodně zdaru a sil na říjnovém Mistrovství světa v XTeře na Hawai a s ostatními se budu těšit naviděnou 18. října na Běhu Šeptouchovem 8-)