Triatlon Melechov 2015
Léto s kovbojem na Melechově pokračovalo po úvodní přestřelce (silniční závod Kolem Melechova) regulérním soubojem místních domorodců s výběrem kavalérií celé republiky, a to hned na třech kolbištích najednou. Už po osmnácté si triatleti dali dostavení na Melechovském triatlonu, letos obohaceným o dětské závody pod patronátem osoby nejpovolanější – Tomáše Slavaty. Počásko na závod značka ideál – pod mrakem, něco mezi 20 a 25 stupni. Na prezenčku přijíždíme v 9, auta už slušně vystřádaná. V davu mezi závoďáky si připadám jak na hokeji – pořád někomu třepu pravicí a zdravím – tradičně silná ekipa z Vystrkova, enkláva ze světelského Catusu, ledečáci Petr Miláček, Tomáš Vávra, Ondra Pajer alias melechovský Sagan (a také průběžně vedoucí muž Poháru Melechova), Ondra Hromádka (letos jak politej živou vodou) a další borci. Vencu Holuba (5ti násobného vítěze v řadě) tentokrát v depu vidno není – jeho případný 6.titul mu přerušila radostná událost v rodině – na dálku gratulujeme a přejeme malému šampiónovi do života jen to nejlepší :-) Ale zpět k závodu. Vypadá to na „trojcifernou“ účast, štafet je tu dokonce 9 – mezi nimi i „áčko“ a „béčko“ Kola Ledeč týmu. Času do startu mraky, jdem se přebalit a postavit ty naše prdítka. Petr Miláčků už stačil píchnout, po vzoru kolegů z Tour vymění rovnou obě zapletená kola. Lehký rozjetí, za vsí v lese zamyšlení, u auta popadnout nějaký věci na cachtání a pálíme to k rybníku. Tady už je hlava na hlavě a pr...na pr..., ale pořád ještě berem slušná místa z kraje. Tradiční jednička Jirka Pechů vydá ještě poslední pořadatelské pokyny a jde se na hráz. Na rozplavbu peču, stejně by mi to bylo plat prtný, letos teprve potřetí v rybníce.
Pole position na hrázi mají borci (i borkyně) co už to někdy zkoušeli, prsaři drží druhou lajnu. Ptám se slečny přede mnou (budoucí ženská vítězka Petra Veselá), co tam pošle, odvětí že samozřejmě kraula, takže se jí tam plíst nebudu. 10:30 startovní výstřel a 96 členné pole jde na to. Ze začátku to taky zkouším volným stylem, ale ruce neuvyklé tomuto pohybu záhy vypoví službu – místo ježdění na kole budu asi tahat pytle s cementem. Jakožto „horňák“ tam posílám spřízněný styl, navíc má aspoň člověk luxusní přehled co se děje kolem – hlavně teda před ním, páč za vámi už plavou tak maximálně děti na lehátkách a rybáři na lodích. K první bójce pohůdka, držím si kamaráda Miguela na dohled, občas zahlídnu kombinézu Vládi Trýba. Tradiční bitka na obrátce, statistika kopanců „má dáti/dal“ zhruba vyrovnaná, u druhé bójky mě střihne Vlaďan, před ním ještě nějakej týpek. Oba kraulují, borec párkrát Vláďu kopne a na odezvu nemusím dlouho čekat. Zezadu se celkem bavím, jak se dva „perou“, chvíli za nima kličkuju a pak je obprsím zleva, kamarád Miguel zase zprava. Vylejzáme z vody prakticky shodně, čas 7:47 (vloni 7:42), takže se musím pochválit, že si svou plaveckou neformu parádně udržuju. Zaslechl jsem po závodě, že trasa byla letos delší než vloni, nemůžu soudit, byl to takovej šrumec, že to moc neřeším. Z vody jako úplně první vylejzá členka Kola-ledečského „béčka“ Nikča Scholz (čas megaluxusních 5:18 – není divu, v Německu prohání své vrstevnice v bazénu na nejvyšší úrovni).
Proplejtačka nacpaným depem, rychle přebalit, Carbošneka do kapsy, lepení do druhý a jedem jako s medem. V kopci jako dycky sázky dostihy jak blázen, asi v půlce míjím Vlaďana, hned mu nekamarádsky nastupuju, aby se mi ten kujón náhodou nezahákoval (promiň Vláďo), na vršku dojíždím Petra Miláčka. Formujeme jakous takous skupinu, je tam i borec s hrazdou, od něj čekám velké věci, ale marně. Za vsí do toho s Petrem šlápnem a skupina je v ptdachu. Před náma se ale v lese zjevuje Jirka Mašků coby člen štafety ledečského A-týmu – chvíli počká, jenom na sebe mrknem, loupnem tam pilu a express už není k zastavení. Třetí vláček alias Petr je extrémně silnej, jenom při střídání trochu chaotickej, ale to se dá omluvit – je to jeho silniční závodní premiéra. Cejtím, že to pálíme hodně přes závit, ale není na co čekat, tady musíš jet šrot od začátku až do konce. Houpáky přeletím jako prt, sjezd do Brunky, výšlap v režii Jirky – jede jako smyslů zbavený, jeho Tarmac jenom úpí. Sme v Humpolci, sbíráme další borce, o tempo se však staráme my tři. Občerstvovačku v kopci ignorujem, jedu vepředu, aby snad hoši nechtěli vymýšlet nějaká alotria. Vítr máme teď parádnicky přímo na čumák, kupodivu to ale celkem ujde. Ve skupině se s námi drží i již zmíněná Péťa Veselá, povídám jí, že jí doufám dovezem minimálně na prvním fleku. První dálniční hup, kluci zezadu to začínají rozjíždět, ve sjezdu si to sjedu, Jirka tam však zůstane vzadu. Druhý hup, zrovna se chystám na vystřídání, když v tom kde se vzal tu se vzal – Franťoun a jeho banda. A jakože hned nástup, liška jedna podšitá. Celkem to chytám, nahoře se jenom ohlídnu, koho že to teda přivezl a když to všechno zkouknu, tak se divím tak, že bych se snad ani víc divit nemohl. Vláďa Trýb, Jirka alias Koubeček, Tomáš Dvořák, Miguel s kamarádem Vencou Kubcem a dalších asi 7 borců, jenom o chlup na koleni však neuvisí Víťa Prokůpek. Tak to potěš koště, takhle brzo sem je teda nečekal. O tempo se údajně staral hlavně Venca s Miguelem, teď převzal otěže Franta, Tomeso a další borci. Držím si radši přední pozice, kdyby chtěl náhodou nějakej kujón odjet, co hup to něčí nástup, chytat to ale celkem jde. Sešup, výšlap do Koberovic vytáhnu, pak jde na čelo Tomeso. Rychle ještě srknu jontáč, křeče mě brnkaly už v Humplu. Zahrádky se blíží, ve sjezdu k poslednímu brdku mírně cuknu, Venca jde taky a roztočí to tam takovým způsobem, že stačím jen hypnotizovat jeho kazetu. Znatelnej náskok na skupinu, nohy jsou ovšem na kaši – v hlavě mi zvoní, že to úplně košer nebude. Odbočka doprava a jde se na to. Prvních pár šlápnutí a hned vím, že jsem pasé jak kalhoty do zvonů – vloni jsem tady odjel jak prt, teď si tak maximálně můžu hrát digimony na budíku. Skupinu už máme na zádech, s Vencou to teda táhneme, aby se neřeklo, jedem tak 20km/h, ani nedutáme, za námi k dovršení naší tragičnosti slyším Tomesa, jak se baví s Koubečkem, úplně klidně, jak kdyby si měnili navzájem Jágra za dva Lemieuxe. Snad nejni možný, předstírám odstřídání, ale mám toho plný trenýrky i s vycpávkou. Dopředu vyráží Franta, evidentně by měl na to odjet už teď, ale někdo na něj křikne „Franta neubegaj“ a poslušně teda zvolní (k mé nevýslovné radosti). Do první zatáčky se jede relativně klidně, už je vidět „divácká serpentina“, trochu mě to nabije, s Frantou jdem do čela a profrčíme to kolem lidí jakoby nic. Hned za zatáčkou ale filtruju kubíky vzduchu a jako bych se zastavil. Zbytek ovšem nehodlá slevit a pokračuje, zezadu se najednou přiřítí Miguel a nastupuje. Franta jde po něm, Petr Miláčků a ještě jeden borec taky, Tomáš se za chvíli zvedá a Contadorovsky se k nim přibližuje. V hlavě boj – s vypětím všech sil bych si je možná docvaknul, ale v depu bych si ani nezavázal tkaničky. „Na Romana“ si vystupuju, Vláďa to pak po závodě komentuje, že jsem byl krotkej jak beránek. Kluci odjíždí, Tomeso taky. Šněruju to nahoru za nima, kupodivu za mnou klid, čas kopce po odbočku tristních 10:30 min. Přede mnou je Tomeso v takovým vakuu, vysrknu gela a čekám na depo, do Paseky už se žádný přesejpky nedějou, ve vsi mě ještě docvaknou další týpci ze skupiny. Čas kola 1:01:56 (za posledních 5 let nejhorší čas). Nejrychlejc to proletěl budoucí vítěz Michal Málek za 58:51 min.
V depu vyházet zbytečnosti z kapes, do předem zavázanejch bot to nejni žádnej med, ale nějak se tam nasoukám. Okem zkontroluju kluky, kteří vyloženě sprintují depem, mě by tam o pár okamžiků později předhonil i pouštní plazič. Běh z kopce dolů, to je každoroční bída s nouzí, přede mnou Miguel, přitahuju ho očima, ale to je tak všechno, co s tím zatím můžu dělat. Dole se to rovná a je tu vejšlap na Rohuli. V kopci se objevuje další závodník, taktickým cupitáním ho po milimetru stahuju, Miguela taktéž. Asi v půlce dávám zmíněnýho typa, Miguel mezitím dobíhá Pepu Svobodu a běží spolu. V duchu se oblbuju myšlenkou, kdyby tak chtěli jít, to bych třeba mohl taky, ale jak kdyby to ti plantážníci věděli a ne a ne se zastavit. Trpím až nahoru, tam fotí Lucka Pechová – to musej bejt teda epesní záběry pomyslím si – jak řekl kamarád Venca – „pochod zombíků“. Konečně hup, natahuju krok, Miguel bere na občerstvovačce vodu, já na to dlabu a dobíhám ho. Poplácáme se a pomalu jdu přes něj. Pepa je sice na dostřel, ale těžko to vysvětlovat mejm zkašenejm nohám. Lehkým terénem do Rejčkova, vzdálenost se nemění, u krámu stojí hlouček ze štafety a fandí. Velebím asfalt, kde to můžu trochu roztočit, Pepa ovšem dělá totéž. K dovršení tristnosti okamžiku mě za vesnicí chytá křeč zezadu do stehna, hlavou mi bleskne XTerra 2013, kdy jsem takhle na běhu vykvetl asi na 5 minut. Musím zastavit a potácím se jak Forrest Gump v chodítku. Zaplať šmoula to za chvíli jakžtakž přechází, seběh dolů ke kravám tomu ale moc nepomáhá. Pepa už má pořádnej náskok, vbíháme na nenáviděný úsek před vsí. Dnes kupodivu vítr do zad, vzpruží mě to, po křečích ani památky, rozpálím to teda znova a znatelně se přibližuju. Vesnice je tady, Pepa se otáčí a s profesorským klidem přišlápne – jako kdyby říkal: „tak ty mě kamaráde nedoběhneš“. A taky že ne, navíc musím ještě bejčit já před dotírajícím kolegou za sebou. Čas běhu 30:09 (vloni 30:06), nejlepčejší čas opět Michal Málek (23:24 min).
Celkový čas v cíli teda 1:39:54, 19. místo, zhoršení o 50 vteřin proti loňsku. Plavání i běh relativní standard, ale výkon na kole zvlášť v kopci od Zahrádky byla trága. A jak se vyvíjel závod na samém čele?
Po plavání je to nadrobené do dvojiček, do Humpolce přijíždí již dvě větší skupiny – první ve složení Hromádka, Málek, Sedláček, Doležal a Zelený, druhá pak Beránek, Vávra, Juřička, Svoboda, Vyskočil a Tuna, spoluprací v obou skupinách se nedaří rozestup snížit, Tuna hlásí defekt už od Koberovic a z předních pozic couvá, v Zahrádkách se láme kamení – odjíždí oba Jirkové z Catusu, Pepa a zbytek si jede za svý, před depem ještě zezadu přiletí jako nic Ondra Pajerů. Na běhu už jsou karty rozdaný, v cíli jako první v čase 1:28:26 Michal Málek, pravděpodobně famózním výběhem na Rohuli si zajišťuje stříbrnou příčku Jirka Juřička (+1:52), bronz pak s přehledem kontroluje Ondra Sedláček. Bramborovou medaili už podruhé v řadě bere Jirka Beránků. Ondra Hromádka sice neudržel nadějnou pozici po cyklistické části, ale i tak uzavírá podium po senzačním výkonu. 6. dobíhá do cíle ledečák Tomáš Vávra, na záda mu však silně zpočátku běhu dýchá Ondra Pajerů (7.místo). 8. Marek Doležal vytěžil z parádního plaveckýho výkonu, 9. Jan Zamrazil zase z více než solidního běhu, elitní desítku pak uzavírá sportovní legenda Franta Tichej. Petr Miláčků končí na 12.místě (čas 1:34:42), hned místo za ním Tomeso (mně nakouřil propastný víc jak 4 minuty), 15. pak další pohárový adept Jirka Koten alias Koubeček.
Závěrem velké díky Jirkovi Pechovi a jeho realizačnímu týmu, „narozeninová“ oslava 18.let závodu byla více než povedená, rok od roku roste jeho sportovní i pořadatelská úroveň, letos výtečně okořeněná (a doufejme že ne naposled) dětskými závody.
Na Melechově nás za měsíc čeká lahůdka v podobě XTerry, na „dlažku“ pro vítěze si letos brousí drápky hned několik kocourů, ale kdo ví, co bude – třeba dorazí tygr Venca Holub a zatne nám tipec všem. Tak ahoj za měsíc 8-)