Běh Šeptouchovem 2015
Půlka říjence je tady a s ním první ze dvojice melechovských běhů. Závod v lesoparku na Šeptouchově mi asi nikdy nepřiroste k srdci, ale situace v Poháru mě nenechává chladným, přetlak na „bednu“ pořádný a adeptů na sběr drahých kovů zbytečně moc. Navíc kamarád Vlaďan v top běžecké formě si brousí tretry na můj skalp, takže neúčast nepřipadá v úvahu. Den předem počasí, že bys ani milence své přítelkyně nevyhnal ven, sobota dopo ale obrat, beru krátkej – krátkej. V prostoru startu se postupně potkávám se známými borci, nechybí obhájce vítězství domácí Tomáš Vávra, černý kůň závodu Petr Miláček, jenž si s trochou nadsázky udělal na Šeptouchově týdenní tréninkový camp, nenápadný Matyáš Pokorný, který to tu vylovil v roce 2009, nezdolný Franta Tichý, triatlonista Ondra Sedláček nebo ledečák Tomáš Dvořák, který už také ví, jak chutná „bedna na Šepťáku“. Marně však hledám své největší pohárové soky – Ondru Hromádku a Ondru Pajera, chybí i jindy extrémně silní Vystrkováci. Pro „etapové“ vítězství v ženské kategorii si přijela silná ekipa z Humpolce v čele s Markétou Nešetřilovou, která má slušně nakročeno i v celkovém rankingu, absentuje několikanásobná vítězka Lada Nováková. Všehovšudy tedy 28 borců a 7 borkyň. Start se k nelibosti většiny závodníků protahuje, ale co se dá dělat.
Před náma jdou ještě holky – seknou dva okruhy, vítězí s přehledem Alena Křikavová (8:44) a bere plnej počet do Poháru, druhá Kristýna Váchová (9:04) a třetí Lída Vermešová (9:06).
Hlavní pole mužů konečně seřazeno, startovní klapka skoro přehlušena spínáním pulsmetrů a 8 okruhové martyrium začíná. Dle předpokladu se do toho začíná bušit už od začátku, ale že neuvisim ani první kopec, tak to je teda rychta. Lidi ze skupinky přede mnou vidím naposled, s pravděpodobností blížící se realitě si některý ještě jednou zezadu prohlídnu v závěru, až mi budou dávat rundu. Dokonce i Vláďa Trýbů se eliťáku statečně drží, až mi z toho začíná být nepříjemno, v seběhu na louku přece jenom polevuje, vzadu v kopci už si ho došlapávám. První cílová rovinka, natahuje krok a zas je tam tak 5m, úvodní kolo za 3:42 min by byl před závodem dobrej fór, teď je to realita, navíc lidi z čela už jsou o parník před náma. Druhý kolo jak přes kopírák, Vlaďan do toho buší jak hluchej do vrat, začínám mít obavy, ambice stáhnout někoho zepředu jsou pasé jak silon. Úsek před loukou je slušně na bahně, cupitáme tam každej jinou stopu, kopec vzadu už je jiná káva, navíc mám tam mám trochu navrch. Nikam se ale neprsim, Vládis to zas natáhne a sme na obligátních 5m mezi sebou, druhý kolo za 4:01. Hned z kraje třetího kola do toho šlápnu po kořenech a jdu přes, tělo už si pomalu uvědomuje, že ho to bude bolet dlouho. Vláďa k mému údivu trochu vadne, psychologická hra velí narvat to tam ještě víc a hned mám zajímavej náskok, povzbuzovatelů kolem trati mraky, rukou kynu prakticky každých 50m, chvílema v dálce ještě problikává Tomášův trikot, ale zakrátko už je pryč. I třetí kolo lehce přes 4min, což nejni vůbec žádná trága, ovšem doposud průměrnej tep 178 není úplně nejkomfortnější pásmo pro dalších skoro 20 minut závodu. Od čtvrtýho kola si připadám jak pobíhající mlíkárna, člověk vnímá jen zmrzlý ruce, jináč rudo před očima. Předbíhám Karla Kuběnu, ve snaze přátelsky ho plácnout po zádech ho ale málem sundám, radši mažu pryč. 5. a 6. kolo bejvá z psychologickýho hlediska nejhorší, ale kupodivu tam ještě z toho „mrtva“ dokážu nohy rozkmitat, každou chvíli čekám průjezd rychlíku z čela závodu. Ticho po pěšině, předposlední kolo si v hlavě řikám, že už to tam můžu natankovat do plnejch, ovšem to už nějaký to kolo realizuju, takže to nechávám, jak to je, holky na louce fandí, před cílem Bery, Marcel a spol., člověk si nemůže ani v klidu odfrknout. Sbíhám na cílovou rovinku a za mnou najednou takovej nenápadnej týpek a „pojď sem kam jdeš“ běží si pro vítězství jako prt. V cíli se otáčím, jestli si mě ještě střihne někdo jinej, ale to už nestíhají. Ani trochu se mi do posledního kola nechce, ale je mi to plat prtný, kopec v úvodu dost bídně nějak vyloupu, rovina a seběh na louku je tragickej, ale před sebou zahlídnu kamaráda Jéču, kterýmu bych mohl dát kolo, a hned mi to vlejvá novou krev do žil. I přesto, že vzadu v kopci na louce střihnu ještě další dva borce, on běží taky hranu a do cíle už si mě pohlídá.
Čas v cíli 32:34 je víc než nad očekávání, myslel jsem, že se tam budu ploužit ještě tak o minutu dýl, tak tak se vejdu do TOP 10 - stačí to na 9.místo celkově (včetně juniorů a veteránů).
A jak to vypadalo mezi eliťákama vepředu? Hned po startu vyráží dopředu domácí matador Peťas Miláček následovaný Matyášem Pokorným v závěsu s obhájcem Tomášem Vávrou, ovšem tempo prvních dvou je přinejmenším nelidský, takže Tom po první rundě couvá zpět. Oba spolu vydrží kroužit půlku závodu, pak Matyáš hned v postartovním stoupání po kořenech přepíná na MACH 2 a je pryč. K Tomáši Vávrovi se mezitím připojuje Franta Tichý a střihnou si spolu víceméně celý závod. Matyáš náskok před mohutně finišujícím Petrem uhájí a přesvědčivě vítězí. Tomáš hned na začátku posledního kola nastupuje svému soupeři v kopci, na louce už má slušný náskok, ovšem Franta v cílové rovince předvádí jeho pověstnou „růžovou turbomyš“, takže to má Tom v cíli nakonec o pár desetin, bronz je však jeho. Matyáš to má nakonec za 28:18, druhý Petr zaostává o 10 vteřin, na bronzového Tomáše se čeká další 1:15 min.
Posledním chybějícím střípkem do Melechovské mozaiky je poslední říjnovou sobotu stvořidelský Kros, který nám rozřeší i tajenku celkového pořadí Poháru. Tak potrénujte lezení po čtyřech a přijeďte :-)