Běh Šeptouchovem 2014
Podzimní „běžecký duet“ byl letos nezvykle až třetí říjnovou sobotu zahájen tradičním podnikem – Během Šeptouchova. 55. ročník přilákal do lesoparku nad Ledčí celkem 124 běžců a běžkyň všech věkových kategorií. Počásko nebylo tak hezky „kýčovitě“ podzimní jako vloni, na atraktivitě to však neubralo. Do prostoru startu dorážím spolu se svou „manažerkou“ Luckou ve chvíli, kdy vyhlašují mladší kategorie. Stačí krátké porozhlédnutí a je mi jasné, že nikdo z předních příček letos obzvláště našlápnutého Poháru Melechova si nenechal ujít ani desetinu bodu, které se v závěru můžou hodit. Franta Tichů svými tretrami drtí cestu hned po startu, Vystrkovská squadra azura v čele s Mírou Lhotským a Jirkou Kotenem také krouží tréninkovým tempem po trati, z tamních luhů a hájů dorazil také Libor Eremka, z domácích pak Tomáš Dvořák, Petr Miláček a Tomáš Vávra. Překvapením je možná přítomnost Ondry Pajera, který avizoval již v létě absenci na jednom z běhů, ale hned informaci upřesňuje tím, že bude nucen vynechat Stvořidla Kros. Jdu se přebalit do trenyrek a obkroužit dvě propagační kola, abych nohám napověděl, že se po nich za chvíli bude něco chtít.
Před závodem „elite“ jsou na řadě ještě ženy a dorostenky, na které čekají dva okruhy. Chybí loňská vítězka Lada Nováková, hlavní favoritku předem nedokážu z 12ti členného pole odhadnout. Po prvním kole jsou „utržené“ vystrkovská Monika Havlů a brodská Lída Vermešová, za nimi s lehkým náskokem na balík naše Verča Knytlová, která je ovšem na začátku druhého okruhu dostižena. První dvě závodnice svůj náskok ještě navýší a ve zvláštním spurtu (finišují chybně na první ze dvou slavobrán, která je ovšem pouze startovní) bere zlato Monika. Boj o třetí příčku se rozhodnul ve výběhu na louce, kdy se odpoutaly dvě dorostenky spolu s ledečskou Annou Veletovou, která pak bere bronz v ženách. Docela to holkám závidim, že mají po dvou kolech konec střapec, ale co se dá dělat – rozloučení s Luckou, instruktáž kde a jak fandit a jde se na věc.
Hlavní mužská kategorie je na startu sloučena s juniory a veterány, celkem 34 borců (vloni 31) a rozhodně se jedná o nejkvalitněji obsazený závod za poslední roky. Pohárová matematika je pro mě jasná – pokud chci udržet bednu, nesmím tady rozdávat minuty Jirkovi Kotenovi, Mírovi Lhotskému ani Liboru Eremkovi, o Frantovi nemluvě. Takřka v poledne zazní startovní výstřel a hned sprint jak blbec. Na kořenech se snažím jít trochu dopředu, ale z nasazeného tempa lze těžko ještě někam odbíhat. Jirka s Tomesem někde vepředu na dohled, Libor těsně za nima – aspoň vizuálně si je hlídat když už nic jinýho. Jen co mi to proběhne hlavou, vepředu někdo nastupuje a Libor jde za nima – a sákryš, tak toho už neuvidim. Seběh na louku, cesta je tam snad rok co rok víc zbahněná, ale dá se to, čelo už vbíhá do kopce. Nějak to tam vorvu taky, za chvíli náběh na cílovou rovinku, týpci na čele asi chtěj bejt brzo doma a už nejsou vidět. Lucka se směje, jenom nechápavě rozmáchnu rukama jako co se to sakra děje, vloni sme tady skoro v poklidu div nerozdávali podpisy holkám do památníčků. Neva, držím se dvou juniorů – Štěpán Anderle a Vojta Kratochvíl, Verča mi v kopci za cílem křikne, že za náma jede ještě Vlaďan Trýbů. Vedle trati vidím Jindru Musila – jenom křiknu co se děje a odpovědí je mi „sval“. Na kořenech jdu přes kluky, hned nahoře mi to ale vrací – cupitaj jak mladý srnci zatímco já starej divočák supim za nima jenom štětiny lítaj, Vlaďan v nedohlednu. První dvě kola jakoby to nohy ještě nepochopily, tak celkem spolupracujou, ve třetím už se jim to přestává pozdávat. Mlaďasové naštěstí nasazují konstantní tempo, který se dá ještě akceptovat. Do kopce cejtim, že bych si je střihnul, ale kdekoliv jinde jak natáhnou krok, tak mám co dělat, abych uvisel. Poprvý okusím, že i při běhu jde využívat „závětří“, hlavně kolem pole je to mega-znát. Asi dvakrát klukům vystřídám, ale drtivou většinu závodu se vyvážím – ne že bych byla sviňa, ale jednoduše klukům nestačím. Půlka závodu za námi, teď už se to v hlavě odpočítává trochu líp, Vojta se Štěpánem pořád strojový tempo. 5. a 6. kolo se mi sakra zajídá, vše úsílí mířím na to uviset co nejdýl, ač mám trochu dojem, že jeden z mých „lodivodů“ už taky nejni nejsvěžejší. Mylnej dojem. Hned na začátku 7. kola za to trochu beru v kopci za startem a čekám, že bych aspoň jednoho mohl urvat, kluci se však na pohůdku drží. Seběh k louce, kluci si cosi řeknou (asi „tak už tady toho páprdu vozit nebudeme“) a jeden z jedný a druhej z druhý strany si mě střihnou jak malýho kluka. Ani myšlenka, že bych jim zahákoval – jak z Jarkovy hitovky: „když kopýtka pálí, když jim dojde dech...“. Zaplať šmoula, že už je to jenom kolo a půl. Kopec na louce nějak vyloupu, nahoře najednou dusot a za mnou – na moutě kutě – Tomáš Vávra. Tak toho bych tam chlapce nečekal, uhýbám z cesty a Tomáš si běží pro vítězství následovaný Petrem Holendou. Probíhám cílem za dozvuků aplausu patřícím ovšem prvním dvěma borcům, mně ještě zbývá jedna runda. Teď už se to míchá se závodníkama o kolo zpět, mlaďasové přede mnou v kopci trochu zvolní a vlijí mi mikrolitry naděje do žil, aby mě pak na louce opět „zpražili“ a v cíli dostávám 25 vteřin.
Čas 33:27 a celkově 16. příčka - 20 vteřin zlepšení proti loňsku je zanedbatelný ve srovnání s tím, že největší konkurenti si v cíli čepují čaj o 2:15 min dříve, Libor dokonce o téměř 4 minuty.
A jakpak se vše seběhlo na čele pelotonu? Vítěz závodu Tomáš Vávra to popsal takto:
Po víc než svižném startu se vepředu vykrystalizovala 5ti členná skupinka (Petr Miláček, Ondra, Tomáš Vávra, Petr Holenda a Libor), kde se o tempo staral Petr Miláčků. Už před závodem hlásil, že sem chodil trénovat a běžné tréninkové časy byly pod půl hodinu, takže ambice na dobrý výsledek byly na místě. Vávrys poprvé testuje soupeře na konci čtvrtého a začátku pátého okruhu, zůstává s ním pouze Ondra. Takto to vydrží až do začátku 7. okruhu, kdy jim někdo mylně z publika oznámí „ještě 3 kola“ a kluci povolí na tempu. Do čelní skupinky se dotahuje pacovský matador Petr, při průběhu cílem informace o skutečném posledním kole nenechává chladným Tomáše, nastupuje hned za startem a náskok 25m bezpečně udrží až do cíle. Čas 29:04, o minutu rychlejší než vloni. Boj o druhé místo zas až taková rvačka není - na Ondrovi se asi podepsalo lehké nachlazení a dlouhá sezóna, Petr Holenda bere tedy stříbro a Ondra bronz. Nevděčná brambora patří Petru Miláčkovi, který by s cílovým časem 29:23 ještě vloni bral suverénní zlato. Podium uzavírá Libor Eremka, který si tím připisuje luxusní body do Poháru a ještě to s ním bude „vtipný“. 6. příčku bere osamocený Franta, který tak zároveň vítězí ve veteránech. Boj o 7. místo svádí po celý závod další silní pohároví hráči – Tomeso, Jirka a Míra – po celou dobu spolupracují, ani v posledním kole si nenastupují, až Míra prolomí „ticho“ a těsně před Tomem a Jirkou bere 7. flek časem 31:09. O pár vteřin za nimi top ten uzavírá první junior - ledečák Rudolf Veleta.
Za necelé dva týdny nás čeká závěrečný dílek melechovské skládačky a až teprve tam se dozvíme, jaké karty si borci nechávají v rukávech na poslední podnik, kde se rozhodne i o vítězi celého poháru. Tak doufám, že tam v rukávu aspoň nějakýho „spodka“ či „měniče“ najdu 8-)