Malý železný muž - žena Melechova 2012

Poslední červencová sobota je už 15.rokem v našich závodních diářích rezervována pro Melechovský silniční triatlon. Možná až moc megaluxusní počasí (teploty nad 30 stupňů) slibovalo hojnou účast, která se beze zbytku naplnila – přijelo baťovských 99 účastníků. Z hlavních favoritů nechyběla celá loňská bedna (Vašek Holub, Martin Hanáček i Lukáš Nedělka), Catusáci Jirka Beránek a Franta Tichý, z KPO pak Ondra Sedláček, dolnoměšťák Ondra Pajer, z ledečáků Petr Svatek, Tomáš Vávra a nechyběla ani silná enkláva Vystrkováků. Doráží i početná skupina mých kamarádů z Prahy v čele s bratrancem Michalem Nejepsou, který kul pikle celé jaro, nás bombardoval zprávami o příletu z Austrálie až v srpnu, aby se nakonec ukázal neočekávaně na tomto pro něj nejprestižnějším závodě. Michal opět vedl před závodem jeho tradiční řeči o tom, jak netrénoval a tak, a já mu na to už poněkolikáté zase skočil. Věděl jsem, že s nulovým běžeckým tréninkem (vinou natažených šlach) to bude těžký ho porazit, ale na kole jsem si na něj věřil víc než kdykoliv předtím.

Ráno v den závodu kupodivu žádná nervozita, celkem v pohodě dorážíme v 9:15 do Horní Paseky, zatímco Michal dole u vody zabírá výhodná místa v depu. U prezentace se to už hemží samými známými tvářemi, proběhne rozprava a přesun dolů k rybníku. Kecáme s Marcelem Paškovým, který, ač je označkován startovním číslem, dřímá v ruce jenom foťák a své kolo bezištně půjčil Vláďovi Veletovi. Pořadatel Jirka Pecha udělí poslední pokyny a už si to šlapem na hráz. Prsím se do první řady, což se mi z loňska osvědčilo, Michal vedle mě.

10:30 startovní výstřel a bezmála 100 hlavé pole se vrhá do rybníka - ze břehu to prý vypadalo jako plácání kaprů při výlovu. Rvu to kraulem co to dá, aby mě ty za mnou nepřeválcovali a celkem se to daří, Michala tuším někde vedle sebe. K první bojce mi to přišlo utrápený, před sebou vidím Michalovu kombinézu a dotahuju se na něj. Obrátka, nechtěně rozdám pár kopanců, kupodivu žádný neschytávám a jedem nazpátek. Chvíli kraul, chvíli prsim – oboje vyjde u mě rychlostně asi nastejno, jenom ty prsa by tam člověk vydržel plavat celej den. V davu před sebou zahlídnu Frantův trikot, kraulem jdu přes něj a cejtím, jak jsem několikrát někoho nešetrně nakopnul a chvíli mi přijde, že se mě chce dokonce chytit. V duchu se mu omlouvám a až po závodě zjišťuju, že to byl Michal. Lezu z vody na 27. pozici (čas 7:05), přede mnou o nanosekundu Lukáš Vorlů, Michal o 4 sekundy po mě. Snažím se to v depu moc neprotahovat, ale i přesto vyjíždí Michal tak o 10 vteřin dřív.

Naskakuju na kolo, ale než pořádně zacvaknu, už mám tak 20m díru. Uklidňuju se tím, že to v kopci stáhnu, ale ouha – všichni to tam rveme zhruba stejně na krev, takže sice skáču pár borců, ale to už je Michal spolčenej s dalšími třemi jezdci. V Horní Pasece na ně mám tak 50m, před zatáčkou doprava za vsí sbírají další dva. Já sice někoho za sebou tahnu, ale o střídání se ani moc nepokouším. V táhlé zatáčce k Paseckýmu hřbitovu se mi povede skupinu už skoro dojet, ale jen co se za jednoho zařadím, ten odpadá a zbytek to pálí lesem díra nedíra dál, zatímco já se bojím defektu a s tempem vyměkám. Plán, že je na poslední chvíli sjedu ve stoupání na vršek za lesem, je fakt scestný, takže v klesání ke Kališti řadim pilu, zahlídnu před sebou už jenom chvost skupiny a jsou pryč. Předjíždím jednoho borce, nechávám ho v háku a doufám ve spolupráci. V tu chvíli hukot a kolem se prohnal Petr Svatků – zalehnutý v řidítkách, kadence tak 60. Že bych se za něj stačil pověsit – k tomu nebyl prostor ani na myšlenku, natož pak na čin. I když po demonstrativním manévru trochu tempem uvadá, přesto nám jistě odjíždí. Nechávám se vystřídat a koukám, koho si to vezu na zadním kole. Na chlapa má fakt hezkej zadek a ty náušnice v uších…a ona to byla pozdější vítězka Klára Kučerová…tak povídám: „ Jé, ty seš holka, tak to zase hezky zpátky do háku…“ Jen se hezky usmála a zařadila se. Za Kalištěm dorážíme dalšího – teď už doopravdy chlapa, ale o tempo se starám já, Klára jde dopředu z kopce do Horních Rápotic, kde má asi lepčejší převody. Pak už se střídáme svorně i s tím typem, Kláru hlídám, abychom jí neztratili. Fouká nechutnej vítr proti, a tak se ani nepouštím do žádnejch větších samostatnejch projevů. Do stoupání za Brunkou  jdu první já, pálim to co to dá a doufám, že se ostatní udrží. Bohužel neuviseli,  rovinku před Humplem jedu údržbu, ale když se ani tak nepřibližují, houknu do toho sám a sem smířenej zase s časovkou jednotlivců. Naštěstí v Humpolci mě dojíždí skupina vedená Lukášem Vorlem, je tam i Pepík Svobodů. S úlevou se zařazuju a hned to jede o poznání jináč. S Lukášem vytáhnem grupu s Humpolce, pak se tempa ujímá s číslem 7 Jakub Vít a rozjíždí takový tempo, že nevim co s nohama. Držim se v háku co to dá a jediný, co si pamatuju, je jeho kazeta. Dováží nás až pod „první dálniční kopec“, tam se s Lukášem protočíme, na vrchol to dovážím já a předávám zase Kubovi – ten prohodí něco ve smyslu, jestli teda pojedem nebo ne, šlápne do toho a „na Cancellaru“ odjíždí. Spurtem ho dojíždím až ve druhém „dálničním hupu“, udrží se  Lukáš a ještě jeden typ, zbytek si vystoupí. V kopcích mi to jakžtakž jede, ale z kopce na mých kompaktech šlapu jak čečetka a zbytek mě v klidu předjíždí. Ve Speřici jde dopředu Jakub a Lukáš, já se držim s kadencí asi 120 jen tak tak, pak se to trochu srovná, další sjezd a další díra. Zatáčka u Koberovic, jdu vnitřkem, zbytek vnějškem, ve stoupání sem na čele. Ve vsi to zkouší Lukáš, Jakub se drží v pohodě, já už míň. Přichází dlouhý sjezd, kluci zase odskakují, zatímco já si tam v 60km/hod motám nohy, rezignuju a sjíždění nechávám na Zahrádky. Před nima kluci nabírají odpadlého Jirku Juřičku, já mám tak 50m díru. Tu na kopci pomalu, ale jistě stahuju, ač fouká proti a pocitově to vůbec nejede. Je vidět, že se kluci už šetří, nahoře v zatáčce před diváky docvakávám Juřičku a mám před sebou Lukáše s Jakubem tak na 30m. Ti si mezitím nastoupí a Jakub odjíždí. V lese před sebou vidím dres LOLáků, tak si myslím, že je to Ondra Hromádka a on kupodivu Lukáš Nedělka – evidentně má krizi a jenom dojíždí. Lukáš Vorlů má náskok pořád stejný, čas kopce zoufalejch 10:45 (vloni 9:54). V lese už se nikam neženu a pomalu se rychtuju na to nejhorší. Čas kola je 1:01:44 (zhruba stejně jako vloni), Michal je už ovšem dvě minuty na běhu (čas 58:28 je pro mě z říše snů), takže šance na dostihnutí je už jen teoretická.

Vybíhám z depa těsně za Lukášem, akorát zaregistruju příjezd Frantovy skupiny. Jako každej rok se mi běží dolů k rybníku úplně nahouby, křeče v břiše, dejchám snad při každým půlkroku. Trochu se na Lukáše dotahuju, ale rychlostí asi mm/hod. Za chvíli kolem mě proběhne Jirka Juřička a za ním letí Frantův JumboJet. Ještě si stačí po cestě povídat, zatímco my ostatní „na procházce“ sme rádi, že si neukuckneme pod nohy. V dolíku u rybníka předbíháme evidentně se trápícího Jakuba Víta – asi to na kole přepálil, snažim se ho povzbudit, ale vim, že když to nejde, tak to prostě nejde…První část kopce na Rohuli jdu, Lukáš přede mnou sice pohopkává, ale díra se nemění. Pak se mi to rozbíhá a rychlost přibližování se mění na m/min, takže u občerstvovačky už jsem za ním. Beru jontáč a vodou se zleju – že by mě aspoň jedno z toho nakoplo, to nemůžu říct. Docvakáváme dalšího borce, Lukáš jde před něj hned, natahuje krok a je v čudu. Ačkoliv prognózy Lucky Pechový (v těch místech fotila) byly takové, že „ten toho má dost a že si ho dám hned“, já se s ním trápím ještě tak 1,5km. Na návsi v Rejčkově fandí Jirka Mašků a spol, „brečí hezky, ale bohužel na jinym hrobě“ – já toho mám plný trenyrky a utěšuju se faktem, že už je to kousek. Za vsí natahuju krok taky, ještě se s borcem chvíli přetahujeme, ale pak rezignuje. Uf, ještě že…Za chvíli jde přede mě celkem vehementně Zdeněk Procházka - nejdřív na něj peču, ale jeho tempo se ustálí tak 10m přede mnou a to mě nabudí. Před vsí se držíme pořád na stejné vzdálenosti, z kopců mu to jde líp, já se zas přibližuju do kopce, ale pořád beze změn. Marcel fotí na křižovatce, fandí a ptá se, kde je Michal, že ho neviděl proběhnout. Je mi to divný, ale to budu řešit až v cíli. Už sme na návsi, Zdeněk tak 5m přede mnou, nechávám vše na závěrečnej spurt. Těsně před kopečkem do cíle jdu za něj a myslím si, jak ho „nedoběhnu“, když ho oběhnu. Jenže on „doběhl mě“ – samozřejmě věděl, že jsem za ním, šlápnul do toho a podle toho, jak mi utek, tak měl síly ještě na to, aby mě do cíle donesl.

Dobíhám v čase v 1:41:45 (bída s nouzí) a jenom běh tragickejch 32:55 (o víc jak 3minuty horší než vloni), což stačí na 23.místo. No plat prtný, nechodil sem vůbec běhat a když nebrečíš na tréninku, brečíš při závodě. V závodě opět vítězí muž z jiného vesmíru Vašek Holub (čas 1:27:11) a v cíli si může zakřičet „vítej zlatý hattricku“. Na druhého Martina Hanáčka se čekají skoro 3 minuty (obhajoba stříbra), o další půl minutu doráží do cíle na bronzu Jirka Beránek, který si to posichroval bomba 2.časem na běhu. Na bramborovém místě doráží do cíle štafeta Bednář – Hotař a pátou příčkou uzavírá podium Ondra Pajer, který si tak spravil chuť po smolném Kolem Melechova. Z dalších známých na 7.místě přibíhá Tomáš Vávrů, který dobře zaplaval a chytil se dream-grupy, kde byl i Jirka Beránek, Ondra Pajer, Michal a další – to je ta skupina, co mi ujela v lese na rozbitým asfaltu. Ondra Sedláček na 9.místě a desítku uzavírá Franta Tichý, který ztrátu smazal absolutně bezkonkurenčním během (asi taky běhá za jinou planetu). Petr Svatků byl na cyklistické části mezi Beryho skupinou a tou naší, na běhu oproti loňsku ztratil a v cíli z toho bylo 14.místo. Ondra Hromádků protíná na 20.místě a po běhu se asi taky moc po ramenou neplácal. Vláďa Trýb ve spurtu poráží Michala Holuba a bere 31.místo – moje rada, ať si taky oholí nohy, že mu to ubere 5% času, asi zabrala ;-) V čase 1:51:17 přibíhá do cíle také první žena – Klára Kučerová – inu, hezky sem jí to rozjel na kole…:-D Michal ale pořád v cíli není a už je nám to divné, plány na „záchranou akci“ už začínají mít reálné rysy, když v tom se objevuje v cílové rovince ve spurtu se Sandrou Pytlíkovou – nechává jí gentlemansky vyhrát.

Konečně se dovídáme, co se stalo. Z vody sme šli spolu, v kopci pořád čekal, kdy přijedu a mezitím se mu utvořila ona dream-group, tam se držel předních příček, ale spíš netahal a čekal, kdy odpadne. Takhle dojeli až pod Zahrádky, tam už myslel, že je to game over, ale skupina se rozdrobila, tempo povolilo a on nakonec vydržel až do cíle. Na běhu měl sil na rozdávání a pořád čekal, kdy se objevím, aby mě triumfálně vyklepnul. Něco málo vzal na občerstvovačce, ale pak přišla fatální chyba…Ačkoliv je to jeho pátá účast, místo doprava lesem po cestě k Rejčkovu to Michal střihnul doleva dolů po žluté turistické a vyběhnul nad serpentinou u Loukova, což mu připadlo divný. Stoupnul auto, po dotazu na Horní Paseku a ujištění, že se hezky projde (řekl bych tak 4km) ještě chvíli běžel, ale pak to zabalil. Když dorazil na náves v Rejčkově, zrovna kolem běžela Sandra a tak šel s ní. Po cestě jí aspoň přemluvil ke spurtu pro diváky. Jeden triumf mu ale přece jenom neutekl - stal se asi prvním v historii, kdo dosáhl kratšího času na kole než na běhu (58:28 a 1:02:11).

Půlkulatý 15. ročník se na výsost vydařil, hojná účast jenom potvrdila to, že organizátoři svojí práci dělají výborně, a naopak výkony jezdců dávají tušit, že většina svojí účast bere opravdu vážně a není to jenom „o sázce u piva“. Melechovská série pokračuje přesně za měsíc „královskou etapou“ v podobě terénního triatlonu XTerra Melechov, takže do té doby je ještě prostor na doladění výkonnostních restů.

Tak sportu zdar a triatlonu zvláště!!! ;-)

autor: Martin Knytl