Report V120 2018
XII. Vilémovická 120 2018
Závod ve Vilémovicích je již tradičním prologem nové sezóny, letos skoro v letním hávu. Vinou uzavírky hlavního tahu na Světlou je silnička kolem hřiště využívaná jako objízdná trasa, nicméně i přesto neměníme místo cíle ani předávku. Ti, kdož ještě v týdnu zajeli potrénovat na naprostou suchou trať, nevěřícně kroutili hlavou, kde má Marcel schovanou tu „cisternu s vodou“, kterou napájí znovu-obnovený tok potůčku pod hřištěm. Na trati ještě číhají dvě šikánky v podobě spadlých stromů, první lze s trochou umu elegantně obkroužit, druhou s větší dávkou umu přeskočit. Z kmenového týmu Kola Ledeč hlášena rekordní účast tří dvojic a jednoho sólisty, až na Laďánka všichni vybaveni novými závodními speciály. Z adeptů na tradiční hrnéčky tu nechybí tři bratři Vítové, rodina Stunů zde má zastoupení dokonce skrze více kategorií, světelský Catus vysílá do boje plnou sestavu i s navrátilcem Zbyndou Mottlem, AZ tým se také nenechává zahanbit v čele s lídrem Jindrou Procházkou. Squadra Azura z Vystrkova pod dohledem Víti Prokůpka, na trať se po roční odmlce vrací i Melechovský Sagan Ondra Pajer, hlavní pohárový vyzyvatel Petr Miláček taktéž nechybí. Všehovšudy 30 dvojic. Celodopolední zařizování a pořadatelské povinnosti si vybírají svou daň, 10 minut do startu a já teprve sedám na bika, toto zase bude vypadat, někteří borci už mají odkroužené jistě dva okruhy. Třetí řada hned vedle Luboše Nováka to jistí, jen letmo zkouknu „startovní“ převod – většina na pilu, někteří s jednoplackou nemají na výběr, volím také ten zubatější.
Prásk do koní a jde se na věc. Snad nejlepší našlápnutí za poslední roky, probíječka loktovačka, na horizontu asfalťáku teprve předjíždím Tomesa – chlapec asi startoval z lepší lajny, do terénu najíždím tak 10., čelo už je dole u rybníka. Myslel jsem si, že kořenitý sjezd bude na 29“ pohůdka, ale je to podobná naklepávačka jak za starých časů, nájezd do mechovýho stoupání – držím hák za kýmsi z borců, sjezd korýtkem dolů „vyleštěný“ od klacků jedna báseň, dole dost ze široka a zalehnout. Na táhlém úseku skáču asi dva týpky, tady mi to chutná, těsně před dalším sjezdem docuknu Libora Voplakala, ale nechávám ho čistit trať. Pouští to neskutečně, dole mě to vynáší do lesa a taktak, že se neomotám kolem smrku, Libora pak stíhám dalších pár desítek metrů. Nejkekelovatější výjezd, hned v začátku se borci skoro zastaví, mnu si pazuchy, že je tam přeletím a ve vteřině skoro stojím taky, na malou placku a tempem hluboko pod 20 se škrábu nahoru. V hlavě mi zní, že ve sjezdu na kamenitou cestu je strom, držím se za Mírou Vodičkou, a vono jo – šikánka a pěkně utažená, což mi rozhodí sandál, na velkou placku musím zastavit a vrátit se do stopy, hotovo, Míra je pryč. Nájezd na kamenitou cestu a v dálce jenom vidím skákající postavu bikera nad stromem přes cestu, fotogenický místo jak blázen, leč bez fotografů. Po kolegově vzoru to jumpnu taky, dole potok bez vody a na cestě tomu naložit. Obecně lesníci na cestách trochu poladili povrch, žádná kličkovačka, jen to tak divně smýká zadním kolem, ale defekt snad ne. Otáčka na levou ruku, přede mnou nikdo, ostrý sjezd lesíkem zrádný jako obvykle, ale docela dobře se tam rovnám, druhý potok k mému překvapení rozbahněný, ale dá se, špurt kolem hřiště a předávka Tomovi na 8. místě. Úplně o flotilu parníků to na prvním místě dováží Pepa Vítů, jež si o další 4 vteřiny vylepšuje svůj vlastní rekord trati (9:45), další borci přijíždí s půl minutou a více.
Vávrys ukrajuje také slušný díl ze svého dosud nejlepšího času, poslední stráňku na jistotu sbíhá tak, jak to dříve dělával „turbomyš“ Franta, cyklokrosově naskakuje až na rovince pod hřištěm, čas v cíli o půl minutu lepší než vloni, předává na kontakt na úderné vystrkovské duo kluků Prokůpkových. Pavel vystřelí jak z praku, ale v kopcích ho jistojistě dojíždím, padák po kořenech je fakt bída s nouzí, ostatně přiznejme si, že vyjma korýtka a posledního sjezdu stojí v mém podání všechny za prt. Na mecháči nechávám těžší převod a ztracený čas doháním, hned zkraje tahavé cesty už jsem na Pavlovi. Docela to odsýpá, jdu na špic, když najednou se vedle nás v časoprostoru zhmotní Pepa Vítů a obloží nás takovým způsobem, že nevím čí jsem, ve vteřině je pryč. No nic, jen na sebe s Pavlem koukneme a plazíme se dál. Do terénu jde první a hned má dva tři metry náskok, dole u smrku jsem zase marný, kekel kopec ho doháním, šikánka u stromu a opět jako přes kopírák si vystupuju, zatímco Pavel uhání dál, ještě ho pak vidím jumpnout kládu přes cestu, přes potok už dost na hrubo, na cestě sice náznak zlepšení, ale ještě citelnější ufouknutí pláště vzadu – kolo se smýká už slušně. Ještě to doklepu do cíle nadostřel na „mladé pušky“ a jdu to zkusit dofouknout. Vávrys mezitím svádí boj na trati s mladším z kluků, oba co ztrácíme v technice tak doháníme trochu výkonem. Tom to opět přiváží Matoušovi na zádech, před námi je díra jak blázen. Kolo jako přes kopírák, do kopců je to vo fous lepší, ve sjezdech ale hraju tak „třetí bubny“. Po kekel kopec držím aspoň trochu krok, ale jakmile si skočím dole přes kládku, tak vím, že to je blbé – pomalý defekt zadku. Po táhlé cestě se to pořádně šmajdá, týmový kolega – samotář Jiřík – povzbuzuje, ale marně, jedu tak, abych to nesvlíknul. Předávka Tomovi a jde se opravovat. S pomocí tmelu, velké pumpy a především pomoci šikovného obecenstva se daří defekt opravit. Vystrkovští nám definitivně ujeli, ale Tomáš to přiváží v souboji se Zbyndou Mottlem. „Ty vole nechci závodit“ křiknu na Toma ze srandy. „Tak budeš muset, val to“ je mi odpovědí, zatímco to s Dušanem Vránou roztáčíme vstříc prvnímu kopci. Snažím se to roztrhat hned z kraje, v mecháči už mám skoro vyhráno, ale dole je zase Dušan na mně, v klidu si na táhlý rovině odfrkne, do terénu mě skočí a už ho nevidím, ač to je zatím nejčistší okruh. Vávrys se snaží, ale už jdeme do kytek, kluci před námi mají náskok velký, vypadá to spravedlivě na kolo pro každýho, bez tlaku i šikanu kolem stromu dávám na pohodu, ovšem čas tomu odpovídá, Tom si to také už střihne na dokroužení, dojíždíme 7. s 10 okruhy. V depu ještě sleduju drama před námi, v Dušanovi se Zbynďou bouchly saze a v posledních kolech ještě zle potrápili vystrkovské kovboje, do 11. kola to stíhá Zbynda předat v poslední vteřině, Matouš už přijíždí s 10 vteřinovým zásekem a po ukončujícím výstřelu. Ještě ho ze srandy podezírám, že mu to muselo dát práci dole pod hřištěm počkat tak, aby mu to vyšlo, ale je jasné, že to pálil co to dalo.
11 okruhů si nakonec střihnou 4 týmy a bratři Vítové jedoucí vlastní „galaxii“ stíhají i 12. kolo – teprve podruhé na této trati a navíc u toho byl před dvěma roky také Šimon. V depu jsem zaslechl trefný poetický komentář - plují krajinou jako srostlí s terénem, jakoby je poháněla Matka Země. Vítězí tedy bratři Šimon a Kuba Vítů, stříbro berou po skvělém výkonu Pavel Prokop s Petrem Miláčkovým – s novým bikem jakoby získal na jistotě v technice, v jednom kole přijel dokonce tak brzo, že v cíli čekal s předávkou na kolegu Pavla marně. Bronz bere světelské duo bikerů Jindra Procházka – Míra Vodička, oba skvělí technici, Jindra sice dle mého prvního odhadu vypadal, že se trápí, ale pohled na časy mě vyvedl z omylu. Brambora zbyla na Jirku Beránka s Ondrou Pajerem – Ondra měl náročný výcvikový týden, takže řečeno cyklisticky – závod jel z plného tréninku, Jirka potvrdil svojí dlouhodobou kvalitu beze zbytku. Pátí Dušan Vrána se Zbynďou Mottlem – Zbynda po závodní odmlce opět návrat na cyklistická kolbiště a hned v úvodu se předvedl ve výborném světle. Šestí kluci Prokůpkovi, sedmý já s Vávrysem, osmí pak Pepa Vítů s Šárkou Čejkovou, kteří zároveň dovršují čistý zlatý hattrick ve smíšenkách. Těsně za nimi pak další mix – manželský pár Tomáš a Bětka Stunovi, top 10 doplňují Ondra Hromádka s věčně cosi komentujícím, ale šlapajícím, Jirkou Juřičkou – Ondrovi se stala noční můra všech závoďáků – prošvihnul start, ale stíhací jízdou vše napravil a postupně se prokousali dopředu.
Pozávodní pohoda je trochu narušena zmatky ve výsledkách, na které se bohužel přijde až při vyhlášení - v oficiálních výsledkách je již vše opraveno, všem se omlouváme. Další kaňkou, řekl bych dokonce zásadnější je, že došlo pivo – v tom mám prsty já, i přes nákup dvojnásobku loňské „výbavy“ to na uhasení žízně všech prostě nestačilo. Za obé se omlouváme a věříme, že bude příležitost tyto prohřešky odčinit na dalším závodě. Tak ahojte :-)
