Report Marťas V120 2013
Vilémovická 120 2013
První májová sobota v roce zahajuje bikerskou závodní sezonu na Melechově už posedmé v řadě. Štafetový podnik dvojic střídajících se na technickém lesním okruhu řádně provětrá nejen přes zimu vypěstované faldy, ale i „pumpička“ dostane pěkně zabrat. Je to závod především o výbušnosti a schopnosti umět to tam poslat na maximum tak po dobu čtvrt hodiny. Loňský rok znamenal lehký odliv elitních bikerů, kteří tento závod brali jako výborný trénink na pohárové CX závody, tak sem byl zvědav, jaká konkurence se letos na startu sejde. Asi dva týdny před závodem se mi povedlo přemluvit do tandemu lišáka Frantu Tichýho, jenž si opět brousí „zuby na převodnících potažmo hřeby na tretrách“ na obhajobu celkového vítězství v Poháru Melechova.
Den před závodem slušně řečeno prochcal, takže se narozdíl od loňska, kdy se nám prášilo za kočárem, daly očekávat bahenní koupele a jiné podobné procedury. Opak byl pravdou – les si to slušně přebral, takže vyjma více vody v potoce to zas tak dramatický nebylo. Už v 1 hodinu se to kolem hřiště hemžilo bikerama. Dorazil Ondra Hromádků ve dvojici s Tomášem Adamovským. Kluk z plakátu Petr Svatků nepřijel ani fandit, druhý „plakátník“ Vláďa Trýb utvořil duo s Jindrou Musilem. Vystrkováci by pravděpodobně ovládli i soutěž týmů (kdyby nějaká byla) – další dvojice Pepa Svoboda a Víťa Prokůpek (již kategorie „mazáci“), bratři v triku Pavel a Matouš Prokůpkovi (teprve kategorie „junioři“). Mezi příchozivšími vidím i Ondru Pajera, který vloni dost slušně prohnal elitní závodníky na obou triatlonech. Melechovská stálice Sandra Pytlíková dorazila spolu s Martinou Pelánovou (jedna z bojovnic, která se jí chce letos postavit i v celém Poháru), druhá Anička Kolářová bohužel vlivem nešťastného zranění přijíždí až v průběhu závodu s obvazem na kotníku a s fofr-klacky. Ještě před závodem si projíždím trasu – chybí technický sjezd lesem hned chvíli po startu, protože ten pás lesa je vykácený. Změna je ale celkem podobná a stejně dlouhá, takže nic zásadního. Franta ještě před startem zjišťuje, že má asi zavzdušněnou zadní brzdu, tak mu povídám, že kdo brzdí – prohrává, a tak se s tím spokojí.
V 13:00 je startovní pole seřazené na čáře (celkem 20 dvojic), startovní pistole se ujímá jedna ze sličných spoluorganizátorek, ale zbraň selhala, tak to musí Marcel odpálit slovně. Startuju ze druhé řady, v kopci po startu se to hned nadělí – odjíždí oba Ondrové a s nimi Pepa Kadlec od Valenty, já sem tam trochu zavřenej, takže je musím sjíždět až na rovině. Sjezd lesem jedu na klid, abych se tam nerozkušnil hned v prvním kole, kolem rybníka to jen tak tak vyberu a šup do nájezdu do lesní pěšiny. Tam vedoucí trio citelně stahuju, nahoře už je mám coby jelenem dohodil a na kameni doskákal, ale ve sjezdu mi zase cuknou – lítám tam ze strany na stranu jak na Centrifuze. Dole smykem a prudce doleva na táhlý stoupání po cestě. Loupnu tam pilu hned z kraje a pálím to za nimi. Během chvíle sem u nich a jdu rovnou přes ně. Jedu na max a naivně si myslim, že se třeba ani nechytnou. Jenom zahlídnu Ondru Pajera, jak se hned nalepí na zadní kolo. V duchu si říkám, že dovízt to až do cíle na prvním fleku by teda byla pecka, prda, řacha, šleha, místo krve mi v tu chvíli asi v žilách proudí adrenalin. Ve sjezdu peču na brzdy a dole mám co dělat, abych to neposlal mezi smrčky. Kluci za mnou to zvládají „no problemo“, netušim, kolik nás zůstalo. Ondra se prsí přede mě, ale rvu to co to dá, tak se drží zpátky. Nájezd do asi nejkekelovatějšího úseku – stoupání po lesní cestě předchází rozbahněná část. Chybuju a musim úplně zastavit, takže Pepa s Ondrou Pajerem jdou přese mě, Ondra Hromádků je pryč. Hned naskakuju, ale mají náskok dostihových 5 délek. Znovu do sjezdu, držíme se tak nějak stejně, potok dáváme všichni bez problémů. Pepa trochu Ondru orve, mně se ho daří po rychlé cestě dojet a nedarujem si ani pikometr, před horizontem ho ale přespurtuju, abych šel do sjezdu k potoku první. Potok přebíhám a naskakuju hned za ním, Ondra po vzoru Franty Tichýho běží až na cestu a jde přede mě. Rve to neskutečně a už se mi ho nepovede přespurtovat. Předávám tedy na třetím místě v čase 11:43 (o 19 vteřin líp než vloni), Ondra má náskok 3 vteřiny, Pepa další 4. Za námi jsou v cíli těsně po sobě Dušan Vrána a Ondra Hromádka.
Rozjíždím laktát v nohách a ptám se Pepy, jak dobrej je jeho parťák. Odpověď, že ho dneska vidí prvně a že netuší, mně moc informací nedá. Posílám tam nějakou jontáž a jdu vyhlížet turbo-Františka. Dole pod hřištěm se nejdřív objevuje Martin Dušek z Veloservisu a je mi jasný, že se kluci dobře sešli. Volám ještě na Pepu, ať na mě počká v lese, Franta přijíždí 20 vteřin po něm v megaluxusním čase 11:55. Za námi je díra přes 2 minuty, to já ale nevim a jedu šrot. Každou chvíli čekám Ondru Pajera, že přiletí zezadu, ale až v cíli si uvědomuju, že jede s tátou a že asi ztrácí víc, než by byl schopnej sjet. Za námi pak hoří boj o bronz. Pepa evidentně nečeká a v cíli svýho kola mi dává ještě dalších 18 vteřin k těm 20. Já to zkonim snad kde se dá – kolem rybníka to pošlu do pangejtu a rozjíždím se z nuly, v bahně to samý a u prvního potoka mi spadne řetěz, takže tam proběhne pár vaginálních opisů (sou mi ovšem plat prtný) a běžim až na cestu. Fotograf se jenom směje. Vysílám Frantu, ztráta na první je oněch 38 vteřin. Jedu za holkama k časomíře, zatímco sleduju předávky ostatních. Zvlášť kluci Prokůpkovi to neskutečně prožívají a „opouští“ se prakticky skoro až na konci hřiště za vzájemného hlasitého povzbuzování a rad typu: „tak se hlavně drž řidítek, ať si nerozbiješ hubu“ :-D Jejich časy sou ovšem luxusní a hlavně Pavel to tam střihá tak, že by se za to nemuseli stydět ani borci z první pětky. Vedoucí borci navyšují náskok, Franta přijíždí minutu po nich a posílá mě do 3. kola. Stejně jako vloni se jede pocitově nejlíp, ač tomu výsledný čas neodpovídá. Po cestě povzbuzuju Danu Koudelovou, která se srdnatě bije s tratí, ale jak se pak v cíli svěří holkám, v duchu by to kolo nejradši hodila do potoka. Pořád laboruju s běháním toho závěrečnýho potoka – teď běžim až na cestu, cyklokrosový naskočení ala Štyby sem ale netrénoval, a tak je to vždycky na hraně křeče, resp. budoucí schopnosti reprodukce. Přivážím stejný minutový rozestup, plácnu Frantu po zadku a jen mu stačím říct, že máme mrtě náskok, tak ať jede v klídku. Pomalu začínám počítat, kolik kol si každý střihneme a vypadá to celkem na 10, tedy rovným dílem každý 5. Franta je zase tu, spurt pro lidi a hned za zatáčkou svěsit a nějak se vydrápat po asfaltu nahoru. Už bych se nejradši viděl v cíli, na trati povzbuzuje Jirka Beránek a hlásí svůj hrubý odhad rozestupu 50 vteřin. Povídám, že už je to hodně, ale může se stát všechno. Vloni si kluci Vaňkovi taky jeli pro jasné vítězství a v posledním kole na ně druzí najeli minutu a ještě z toho byl cílovej spurt. Boj o třetí flek už taky získal jasné obrysy – duo Voda/Voplakal se přetahují s Vránou/Karabou, rozestup je tak do půl minuty, ale přeci jenom mládí vpřed a první dvojice v posledních kolech svůj náskok navyšuje.
10 kol nakonec stíhají pouze první dvě dvojice, zbytek si střihne méně. Poslední kola dáváme už v pohodě, trochu mě mrzí, že to stříbro nedovezu do cíle – ač to neumím, chtěl sem tam poslat nějakou „Saganovinu“, a Frantovi to zapomenu říct, aby něco vyvedl. Ostatně tomu odešla během závodu i přední brzda, takže ke konci musel trochu brzdit o stromy a na jízdu po zadním asi neměl v cíli myšlenky.
V čase 2:02:57 vítězí dvojice Pepa Kadlec a Martin Dušek s 10 okruhy, po 1:11 min dojíždíme druzí já s Frantou Tichým a bronz berou za 9 kol v čase 2:00:20 Franta Voda s Liborem Voplakalem – o 20 vteřin jim utekl 10. okruh, ale myslím, že Libora (na něj by vyšlo) to nijak zvlášť nemrzelo...Na 4. pozici celkově a první v mazácích jsou Dušan Vrána se Zdeňkem Karabou, pomyslné podium uzavírá rodinné duo Ondra a František Pajerovi – Ondra potvrdil svoje kvality a o parník vyhrál teoretickou soutěž o nejlepší průměr, navíc svůj nejlepší čas zajel až ve svém pátém okruhu!!Šestí dojeli Ondra Hromádka s Tomášem Adamovským – Ondru to evidentně bolelo víc, než bývá u něj zvykem a asi vážně nekecal o dosud najetých 200km. 7. flek celkově a stříbro v mazácích si vykrosili Víťa Prokůpek s Pepou Svobodou – jako poslední dvojice sfoukli ještě 9 okruhů. 8. místo berou další Vystrkováci Vláďa Trýbů s Jindrou Musilovým, modrou humpoleckou trilogii pak uzavírají junioři Pavel aMatouš Prokůpkovi – jak už sem to psal výše, Pavel zajížděl na svůj věk neskutečný časy a dávám mu rok, maximálně dva a vrátí Vystrkovské barvy v elitní kategorii zase do horních částí výsledkových tabulek. První desítku uzavřeli Pavel Nulíček a Marcel Chaloupka, kteří si tím vyjeli i bronz v mazácké kategorii. V ženské kategorii nenašly přemožitelky (nebylo kde hledat – holky byly samy) Martina Pelánová a Sandra Pytlíková s 8 okruhy, v mužích nad 50 pak Václav Voříšek a Jan Hanuš (celkově 11.), dvojice Jiří a Dana Koudelovi si pro změnu odvezli trofej ve smíšené kategorii.
Vilémovická 120 odkryla i první rozdané karty v celkovém Poháru Melechova. Pepa Kadlec si sice odváží největší příděl bodů za absolutně nejlepší zajetý čas na kolo, ale hned v závěsu je Ondra Pajer a ten vyhlásil účast v celém Poháru. A pokud potvrdí triatlonové kvality z loňska, má se zbytek na co těšit. Z reálných účastníků většiny závodů potom nepatrně ztrácím já, Franta Tichý a trochu více Ondra Hromádka. V ženách - pokud to Martina myslí vážně, pak má Sandra víc než srdnatou soupeřku.
Pamětní diplomy, hrníčky a pusy od holek na stupních vítězů jsou rozdány (na tu sem se těšil nejvíc ;-) ) a nezbývá, než se obout do silničních treter, potrénovat kopce na silnici, případně se přiučit trochu taktiky pasivně u "růžových" etap právě probíhajícího italského Gira. Dalším pohárovým podnikem je totiž červencová silniční klasika Kolem Melechova.
Tak tě pic na návsi v Meziklasí 8-)
autor: Martin Knytl