Vilémovická MTB 120 2015
Úvodní podnik melechovské sezony je za námi. Letos pořadatelé posunuli závod nezvykle na poslední dubnovou sobotu - nejspíše proto, aby nepřetáhli diváky pražskému maratonu, který spadne právě do prvního májového víkendu. Počásko jak z partesu, na trati to už v týdnu před vypadalo jak při tréninku F1, kdy se tam sešly monoposty světelského Catusu a ledečských kol. Vše mělo vyvrcholit v sobotu dvě hodiny po poledni. Přesunem termínu do dubna závod kolidoval s podobným podnikem v Částkovicích, kde se lítá ve trojici na 180 minut, avšak na účasti to nemělo žádný vliv. Do boje se letos „kvalifikovalo“ 27 dvojic, čímž byl vyrovnán rekord závodu z roku 2011.
Už ve 12 hodin doráží na místo první borci, a to ještě není ani postavený stan pro registraci. Když vidím, jací závoďáci si to sem šinou, tak jen koukám. Objevuje se dokonce týpek v dresu belgické stáje Kwadro Stannah – naštěstí to není Martin Bína ale jeho vo fous „slabší kolega“ Pepa Málek. Frajeři jsou u mě členové dvou humpoleckých stájí – Extrem team Vystrkov a Équipe sans limites, kteří přijíždějí rovnou z Částkovic a mají své motory již řádně provětrané (Vystrkovští hoši Prokůpkovi spolu s Honzou Kupkou dokonce obtěžkáni cennými kovy). Zakrátko se objevují odchovanci světelského Catusu – Franta Tichý s Jindrou Procházkou, velký comeback zažívá Jirka Beránek a Marcel Šedivý. Parťáka Jirkovi dělá nový ledečský objev Petr Miláčků, s lipkou na dresech z této „metropole“ přijíždí Tomáš Dvořák s Vláďou Trýbem, já tvořím dvojici s melechovským zbojníkem doslova nejpovolanějším - Ondrou Pajerem. Nechybí zde vítězové předchozích ročníků Tomáš Stuna s Lubošem Němcem (první vítězství již v r.2009) nebo loňští šampióni Pepa a Šimon Vítů, ze silnice si sem odskočil i Zdenda Machač ve smíšené dvojici s Alenou Křikavovou. Svůj nový závodní speciál sem přijíždí pokřtít (doufejme že bahnem a ne zářezem do karbonu) Ondra Hromádků ve dvojici s Tomášem Adamovským. O vítězství v kategorii žen si to rozdají Sandra Pytlíková a Bětka Stunová s Hankou Nenadálovou a Zdeňkou Němcovou.
V depu se dozvídám o lehkém faceliftu trati, povětšinou hodnoceným slovy hnus, kekel či hegeš. Jedem to teda projet, první dva výjezdy a sjezdy beze změny, potom ovšem odbočka z hlavní trasy doprava, kdy člověk „spadne“ až k napojení na táhlou cestu od potoka, ovšem zde prudká doleva, stoupačka po cestě a záhy po jehličí a šiškách zakončená výjezdem stráně zpět na „hlavní“ cestu. Zkouším to dát v sedle, ale ani prt. Dál po trase chybí „esíčko“ s výjezdem a sjezdem a jede se rovnou po cestě k potoku. Mńo nový výjezd se bude pěkně zajídat, ale pro nás, jež menší poryv větru láme v pase, bude s přibývajícími okruhy výhodou.
14.hodina se blíží, poslední taktická porada s parťákem Ondrou – „bedna z toho dneska stejně nebude, tak si aspoň hezky zajezdit“. Pole position obsazují hlavní favorité s „vysokootáčkovými motory“, já jdu až ze třetí řady s tím svým dýchavičným dvouválcem s tím, že se to stejně nadělí v prvním kopci. Spínám svůj Polar, ať mám tu torturu zdokumentovanou, výstřel a jde se na to. Čelo v kopci trhá asfalt, já se postupně protahuju pelotonem, nahoře tam narvat pilu, nájezd do lesa a hned se to štosuje, první borci už jsou dávno dole u rybníka. Po kořenech dolů, někdo to tam v „balíku“ složit, tak nás z těch karbonů nikdo nevymotá. Ve výjezdu skáču hned dva borce, přede mnou dlouho nikdo. Po mechu nahoru, úvozem dolů a napojení na „hlavní“. Přede mnou skupina, ovšem o světelný roky daleko. Chvíli po cestě, pak nová odobčka doprava a padák. Brzda vostrá levá 2 a založit to do kopce. A ejhle, stíhací jízda nese plody, skupina na dostřel, lehce začíná ztrácet Bery. Stráň zpátky na „hlavní“ neriskuju a jdu po svejch, hned další sjezd, neposlat to mezi stromy a rvát to co to dá až k potokovi. Přeskok je parodií na trial, ale v bahně se neválím, tak to peru do dál. Dlouhá táhlá cesta, poslední šance, kde Beryho dojet – kupodivu se mi to daří až podezřele snadno, ale před sjezdem k druhýmu pseudo-potoku už ho neskočím, navíc se tam málem rozkušním. Rychle tam nasázet rychlosti, přede mnou najednou zvířenej prach – Jirkovi to v poslední zatáčce ujelo a jde k zemi. Zatímco bleskově vstává, já ho míjim a spurtuju do cíle poplácat Ondru. Čas čistejch 11 minut, 8.místo, první to dovezl Pepa Vítů těsně před Tomášem Stunou, v luxusním čase pak třetí Jindra Procházka. Polar hlásí průměrnej tep 176, sesmahlý plíce mu dávají za pravdu. Ondra se s tím na trati taky nehodlá matlat, jde hned přes několik lidí a přiváží to na 4.místě na dohled „bedny“ a na zádech má Frantu. No tak to potěš koště, myšlenka na relativně poklidnej závod bere za svý. Ondra mě při předávce katapultuje vstříc kopci, Jindra je hned v závěsu, nahoře zahlídnu žlutý dres Pavla Fuka, ale moc mu kopec nevoní. Řikám si, jen počkej ty čížku. Hypnotizuju jeho zadní kolo, za sebou slyším zlověstnej hukot Jindrovejch 29“ a před sjezdem k rybníku už ho máme. Výjezd po mechu, Pavel zvolňuje, poslušně se řadíme za něj a čekáme co bude. Sjezd úvozem kličkuju nevím proč z jedný strany na stranu jak trotl, napojení na „hlavní“. Hukot zezadu zesiluje, cosi černého se mihne kolem mě a zaslechnu jenom „Marťas pojeď“. Narvu tam pilu a demonstrativně se věším za Jindru, jakoby to byla brnkačka. Možná tak ale prvních pět vteřin – pak zásoba adrenalinu dochází a systém automaticky přepíná na „mlíko“. Jindra se otáčí, jako že kde sem, jenom křiknu, ať to pálí dál, zatímco mě to pálí všude. Naštěstí sjezd, jakžtakž odfrknu a ve výjezdu po jehličí a šiškách už zase s Jindrou rozebíráme situaci – pravda, nejčastěji volíme věty holé nerozvité složené z částic a citoslovcí odporu, ale „valenťáka“ jsme setřásli. Před prudkou mezí čekám, co Jindra vymyslí, on to k mému zděšení celkem na pohůdku dává a já si jenom řikám, tak toho už dneska asi neuvidím. Vybelhám se na cestu, lopotný naskočení do sedla a stíhací jízda začíná. Než dojedem k potoku, tak už má Jindra na své „motorce“ slušný náskok, ale na táhlé cestě se situace obrací. Založím tam to nejtěžší co jde, rychlost 35+ a na moutě kutě – na horizontu systém opět přepíná na adrenalin a těsně před odbočkou k závěrečnému sjezdu jdu přes něj. Ovšem stejně jako v kole prvním to přepálím a ve sjezdu mě to vynese mezi stromy. Na cestu to ještě před Jindrou udržím, ale čistej spurt k našim kolegům vyznívá lépe pro něj. Na Polaru bliká zase průměr kola 176 tepů, čas o 2 vteřiny horší. Vypadá to na dramatický souboj o zbytek bedny. Ondra to dováží po druhým okruhu bombově, za ním se ovšem hned vyloupne další z „valenťáků“, Franta už ztrácí více. 3.kolo už si „hercna“ celkem sama diktuje, jak jo a jak ne, nikde si nenastupuju, po cyklokrosové vložce kontroluju situaci za mnou a náskok se zvětšuje. Do druhýho potoka už se to nebojím pouštět na těžší převod, závěrečný sešup jedu megaopatrně, ale pak zase pila a spurt do cíle. Náskok nějakejch 40 vteřin, za námi krutopřísnej souboj. Ondra hobluje okruh s atomovou přesností, z jeho X6 se jenom kouří, z řetězu odlítávají rozžhavený hobliny. Závod jde do druhý půlky, kluky v žlutých trikotech pořád ne a ne setřást, necelých 15 vteřin za námi. 4.kolo je takový nemastný neslaný, na asfaltu už je to zoufalost nad zoufalost, naštěstí se to ještě na mechu a jehličí rozjede. Před strmou mezí dojíždím Víťu Prokůpka – sykne něco ve smyslu „tak ty přese mě kamaráde nepůjdeš“ a celkem se mu to daří – kola jeho 29“ Cannondalu jenom hučí, přece jenom ho ale zlomím. Když ho míjím, otcovsky mi povídá: „teda Martine to jsem si myslel, že jsi slušnej kluk a ty nám mezitím chceš dát rundu“. Až se skoro zastydím, kujón jeden. Náskok už půl minuta, Ondra navíc chytá druhý dech a rozdíl navyšuje. Díky super rychlým časům stíhají „jedničky“ v popředí ještě 6.kolo, na prvním a druhém místě si ho střihnou dokonce oba borci. Poslední rundu jedu na jistotu, zvlášť ve sjezdech mám naděláno ve vycpávce, abych někde nebodnul nebo neupad, ale pohoda, v cíli ještě pokus o jízdu po zadním, ale to se musí ještě doladit. Mezitím za námi, když už to vypadá, že na Jindru s Frantou nezbude ani „brambora“, se situace obrací a Jindra během jednoho kola stahuje celou minutu náskoku, Franta ho ztrácí, ale posledním kolem se miska vah stejně převrací ke „světelákům“. Bohužel závěr byl poznamenán zraněním Kuby Šilara, jenž si nešťastně přivodil zranění nohy a závod tak pro něj předčasně skončil odjezdem v sanitce.
Nejsilnější dvojicí se stávají strojově jedoucí Tomáš Stuna s Lubošem Němcem, stříbrnou příčku si vykroužili Pepa a Šimon Vítů (kteří se v cíli při předávce střídali na jednom závodním speciálu) a bronz vybojovali Ondra Pajer s Martinem Knytlem. Těsně pod bednou končí Jindra Procházka s Frantou Tichým, pátí pak „valenťáci“ Pavel Fuk s Pepou Kadlecem. V čistě ženské kategorii vítězí přesvědčivě Hanka Nenadálová se Zdeňkou Němcovou, smíšené dvojice ovládli Zdenda Machač s Alenou Křikavovou.
Všichni bez rozdílu kategorií si doufám užili parádní jarní odpoledne, Kubovi přejeme brzký návrat do sedla jeho biku a těšíme se na viděnou na dalších závodech 8-)