XIX. TRIATLON MELECHOV 2016
Poslední červencová sobota, už po desáté nakládám v tento den silniční speciál, botasky a plavecký brejle (pravda, první ročník byl bez brýlí a na horském kole) do auta a mířím směr Melechov. Letos dovrší Malý železný muž Melechova 19. rok své existence a jako skoro rodák si to nemohu nechat ujít. O počasí už nemá cenu psát, naposledy tu pršelo v roce 2010 (ostatně mám dojem, že naposledy obecně v létě pršelo před tolika lety), klasika azuro a z vody a asfaltu se skoro kouří. Prezenčka na Horní Pasece, jen co vylezu z auta, už se tu rozjíždí borec na triatlonové koze, řev galusek připomíná průlet stíhaček. Dav v prostoru cíle dává tušit, že popularita závodu roste s roky pomalu geometrickou řadou, Lucka u prezence hlásí 122 startovních čísel, o autobus účastnický rekord. Ze známých tváří mají drtivé zastoupení tradičně Vystrkovští (7 borců), Světelští Catusáci,Kola-Ledečáci se letos vinou marodky v týmu moc nepochlapili (jedna štafeta a 3 samotáři), z jednotlivců mířících tradičně vysoko pak Ondra Pajerů, Petr Miláček, ultramaratonec Libor Eremka, Jarda Tuna a loňští medailisté Jirka Juřička a Ondra Sedláček. Příprava a rozjetí před závodem doslova odbyto, odstartovat gel, zašněrovat „Ády“ v depu a jede se k rybníku. Po vzoru XTerry Melechov je výlez z depa zadem, nejlepší místa „obšancovaná „ pomalu už zkraje dne, takže ostrouhám a „žiletku“ ukládám tak v půlce. Zatímco hledám útěchu u sličnější polovičky, dozvídám se, že kolega Tomáš vytváří před startem ze své „silnice“ odlehčenou verzi Superleggera a díky náhlé absenci přesmykače je nucen to objet na jednu placku – strach z kopců ho příklání ke straně malého „kašpara“.
Rozloučení s nejlbižšími a jako cestu na hráz volím raději suchou verzi – letos jsem ještě nikde neplaval, tak nemá cenu to takhle před závodem provokovat. Na startu lehké zdržení, Jirka Pecha udílí poslední pokyny z vody plovouce sám vytříbeným stylem k již zaplněné hrázi. Startovní výstřel a 122 triatletů se vrhá do kouteckého rybníka (toho času slušných 19 stupňů). Místo ke startu sdílím s Vlaďanem, jakožto lepšího plavce ho pouštím kraulovat před sebe, chvíli se ho pokouším napodobovat, ale nevida žádný extra výsledek přecházím k oblíbeným prsům. Vzhledem k rozprostřenosti startovního pole nemám tušení, jakým směrem vůbec plavat k bojce, pár metrů od ní mě však správně balík nasaje a usměrní, loktovačka, kopačka, aspoň dvakrát třikrát pěkně loknout, šup hlavičku pod vodičku a za pár metrů to samé u druhého záchytného bodu. Tady si mě berou do parády vystrkovští čížci Pepa se zmíněným Vláďou, ctím úctu ke zkušenějším a nechávám si „revanš“ na zbylé disciplíny. Chvilku tam ještě posílám kraula, ale to už jen pro diváky v přilehlé fan-zóně, z vody lezu na hranici půlky závodního pole v čase 7:18, první borec už si přes dvě minuty vysouší vlasy v depu.
Hned po výjezdu z depa selektivní kopec na Horní Paseku, šance pro ne úplně výstavní plavce ještě leccos dohnat, tedy pokud jste obstojný vrchař. Docvakávám slušnou skupinu v čele s mými Vystrkovskými souputníky z vody, zatímco se před vrcholem snažím dohnat kyslíkový dluh, jen tak tak stačím zachytit samovolné rozbití skupiny, Pepa navíc odjíždí s borcem s hrazdou, nemám ambice je honit už teď, za vsí je na to času dost. A taky že jo, Pepa si vystupuje, jak mi později chlapsky prozradí, týpkovi by neuvisel ani v háku na gumicuku, formujeme tedy skupinu a valíme na Humpolec. Ještě před Horami předjíždíme Jirku Beránka, zprvu se zdá, že má defekt, ale záhy po startu zjišťuje, že dnes prostě nemá nohy, a tak energii později upírá v povzbuzování kamarádů. Tempo kupodivu jetelné, žádná střelba k pozvracení jako obvykle, na špici se střídáme rovným dílem. Občas přiletí zezadu nějaký plašan a demonstrativně předjíždí, abychom ho v dalším brdku úplně s prstem v nose cvakli, než stačím říct „palác medičejský“, je tu Humpolec. Pár typů bere vodu, absentující vystrkovští kluci Koubeček s Víťou fandí v kopci, za městem to lehce potáhnu a najednou se vedle zjeví Franta se slovy: „Tak mě tu máš“. Mňo pozdrav pánbůh, letos jsem si myslel, že ho aspoň na tom kole vyklepnu, a ono buřt. „Hupy“ vedle dálnice už měli dávno zakázat, tam je to o zdraví, nějaký čížek zezadu nastupuje, část lidí se ho chytá, na krev to lepím, další hup už relativně cajk. Sjezd skrz Speřice a dále pod Koberovice, rychlost k 70 km/h a kluci ujíždí, přišlápnout už není kam, neb chybí převody, na návsi už je to zase kompaktní. Pod „Zahrádky“ se ještě pár týpků vyvětrá na čele, ale už žádné zásadní přesejpky. Odspodu to hned zakládá jeden borec, s prvním mým šlápnutím poznávám, že to nebude „bohvie čo“. Stylem ala Froome v sedle, ale rychlostí ala Froome běžící bez kola ukrajuju náskok uprchlíka, za mnou podvědomě cítím Frantu. Ještě do první zatáčky ho střihneme, zbytek je v ptdachu, před serpentinou fandí Marcelova početná dívčí družina, prakticky zdvojnásobují počet diváků v hlavní fan zóně, před námi se vynořují další a další závoďáci, paradoxně s vjezdem do lesa na hezký asfalt mi to přestává silně chutnat, což mi dává Polar za pravdu číslicemi 180 a výše, Franta si stoupá a na Contadora odjíždí, já si na Romana vystupuju. Do Pasek se ještě nalepím k pravděpodobně první ženě a dalším odpadnuvším borcům, posílám tam gela a čekám na největší kekel dne.
Depo obležené diváky na chvíli regeneruje krev v žilách, ještě než si nohy uvědomí co je čeká, raději lopotně opouštím cílový prostor. Tomeso mi vtipně hlásí, že ti přede mnou jsou úplně tuhý, avšak i pouštní plazič by byl v tu chvíli rychlejší. Seběh dolů k rybníku tradičně marast, v hlavě se oblbuju tím, že do kopce to bude výrazně lepší. Výrazně ano, ale ještě větší rychta, navíc okořeněná dávkou křečí. Už ani nečekám na to, až přede mnou začne někdo jít (jak tomu obvykle bývalo), abych mohl psychologicky taky, a zahajuju procházku sám, úplně ladně si mě střihne první slečna a ještě další týpci, chvilkami střídám špacír s parodií na běh, na vrcholu mávnutí na fotografku Lucku a teď už snad to nejhorší splněno. Občerstvovačka bez zastavení, do Rejčkova se to jakžtakž roztočí, na začátku opět freneticky fandící „Marcelovci“, hlava už je v cíli v náručí přítelkyně, nohy jsou ale momentálně blíž jiné partii. Asfaltový úsek kolem krav před Pasekou, konečně mám dojem, že to trochu odsejpá, strachy se ani neotáčím, každou chvíli čekám Vlaďana či nějakého jiného kujóna. Za chvíli jde přese mě Ondra Sedláček, také už ví, jak zde chutná „bedna“, dnes si pohárek hořkosti vypíjíme společně. Poslední desítky metrů, za mnou vzduchoprázdno, tak pojď mi na hopa, 1:40:01 (7vteřin zhoršení) a uzavírám TOP 30.
O vítězi už je dávno tou dobou rozhodnuto, z vody jako první sice vylézá Pavel Hotař, avšak otěže závodu přebírá trojice Martin Buček, Martin Korous a Ondra Pajer, v kopci od Zahrádek pak prvně zmiňovaný Martin rozjíždí takový masakr, že své souputníky láme hned zkraje a svůj výkon podtrhuje luxusním během, v cíli pak v čase 1:27:29 s minutovým náskokem. Z kola si lehký náskok přiváží Ondra, avšak Martin Korous, táborský specialista, jde na běhu přes něj a bere stříbro, Ondra pak bronz. Brambora patří po megastíhací jízdě Liboru Eremkovi, podium uzavírá Jirka Juřička. První z žen se v cíli raduje Petra Veselá (čas 1:37:59 a celkově 24.), druhá Milada Brabcová až 9 minut po ní, třetí pak stálice Sandra Pytlíková, jenž si své maximum vylepšuje o propastných 10 minut. Parádnicové odpoledne ještě umocní výsledky nejmenších v dětském závodě, potlesk ale patří všem v cíli bez rozdílu věku. Opět je třeba vyzdvihnout píli organizátorů, kteří svým úsilím zase posunuli tento rozsahem malý závod dále a už teď se těším, až příští rok budu odbočovat směr Horní Paseka k jeho již 20. ročníku. ;-)