Začátek listopadu je nejenom časem vzpomínkovým a dušičkovým, ale také dobou, kdy ve Stvořidlech vrcholí Melechovský seriál závodů. V sobotní ráno se to tady opět po roce hemžilo hloučky více či méně zdatných běžců, na které čekala 3,5km trasa vedoucí po skalách, kořenech i korytem potoka (jak někdo na startu podotknul – s asi 1000m převýšením). Ještě týden před závodem to vypadalo, že ve startovném bude zahrnuto i půjčení sněžnic, ale kluci melechovský se opět pochlapili a nezapomněli od dodavatele objednat kromě jonťáků, čaje a guláše také super počasí s teplotami okolo 10stupňů. Cestu do Stvořidel si letos našlo zase o pár sportovců více než vloni (49 proti loňským 43) a s kvantitou přibývá i kvalita závodníků. Sice nedorazili borci z Eurofoamu Sport Team (rodina Smetanova), kteří vloni svými výkony rozčeřili už tak peřejnaté Stvořidelské vody, ledečský Tomáš Dvořáků, ani stálice Vláďa Trýbů toho času na ping-pongovém dvoj-utkání, ale plně je zastoupili jiní – kromě dnes už skoro inventáře závodu – Franta Tichů mi promine (vítězství 4x po sobě) – se na start postavili Jirka Beránek (jistě si chtěl spravit chuť po loňské smůle), Ondra Pajer (byl hodně vidět na obou triatlonech), Petr Miláček, Petr Svatků, Ondra Hromádka, Franta Tichý junior, samozřejmě záplava Vystrkováků v čele s Pepou Svobodou a mnozí další. I něžnější část populace se umí blýsknout skvělými sportovními výkony a letos se o to pokusil rekordní počet 9 žen – obhajovat juniorské vítězství přijela Daniela Pártlová, to pohárové stálice Sandra Pytlíková a svou závodní běžeckou premiéru si mimojiné odbyla i moje ségra Verča. Za kmenový Melechov Team se zúčastnil pouze Vláďa Veleta. Marcel Pašků v běžeckém oblečení a se startovní pistolí v ruce na startu ve mně nejprve vzbuzoval podezření, že si chce cestu na bednu proklestit i za cenu drsnější redukce startovního pole, ale nakonec zůstalo pouze u jednoho výstřelu a poté se šel věnovat časomíře.

11. hodina odbyla a takřka padesátičlenné pole se dává do pohybu. Taktika je za ty roky pořád stejná – držet se co nejvíc vepředu, než se to v prvním kopci ucpe. Ticho na asfaltu narušuje pouze Frantovo stepování s tretrami, držim se tak ve druhé řadě vedle Peťase a Petra Miláčkovýho. Už na louce za to bere – pro mě neznámý – Jarda Vítek a má tak 10m náskok. Prohodím něco ve smyslu, že je tady asi prvně a neví co ho čeká – to se ale sakra pletu. Čelo to nechává bez povšimnutí, nikdo ho nestíhá a zatímco se otáčíme u potůčku, Jarda už nabíhá do prvního kopce. Peťas jde přede mě, já se snažím chvíli běžet, ale pak jdu a je to stejně rychlý jako cupitání ostatních. Na louce nad už je pole natažený, seběh korytem dolů k lanu je jak veřejný bruslení. Mladej Franta Tichů to tam posílá vedle nás a po zádech to sjíždí skoro až k otáčce u lana. Sápu se tam okolo stromu a instinktivně sahám po provaze, ale ouha – nikde nic. Neni čas řešit, kde je a po vzoru ostatních se chytám za kořeny a po čtyřech se plazíme nahoru. Cesta je nekonečná a během lezení nadávám, kde je to lano. Od fotografa dostanu odpověď, že tak metr nade mnou a má pravdu ten chlapec. Jenže v tu chvíli už mi je to plat prtný, páč už sme na kamenech a tam už to jde i bez něj. Konečně nahoře, Frantovi Jr. se moc rozbíhat nechce a tak jdu před něj, Peťas a zbytek už mají trochu náskok. Následuje houpavá část – z kopce to chce poslat, aby se pak člověk dostal setrvačností co nejvýš. Celkem se to daří, dobíhám týpka přede mnou – chvíli se za ním držím, skrz potok skáčeme ještě spolu, ale pak mě sportovně pouští. Jen co se vyběhne z koryta, přichází dlouhej technickej seběh (tady sem vloni Petrovi Svatkovýmu nastoupil). Je kousek přede mnou, ale stačí pár skoků a sem už hned za ním. Na nic nečekám, jdu po kamenu přes něj a čekám co bude. Dole „na brzdy“ a znovu po stezce mírně do kopce, Peťas kousek za mnou. Chvíli se stoupá a pak to padá před odbočku k poslednímu kopci, kde fandí Jirka Mašek. Natahuju krok na max, náběh do stoupání a Jirka hlásí – „toho dáš...“. Adrenalinu mám plný trenýrky, laktátu pro změnu nohy, ale drápu se tam co to dá. Petrovo funění pomalu odeznívá, ale stejně se bojim ohlídnout. Pomalu se ve svahu přibližuju k postavě přede mnou a je to Petr Miláčků. Nechávám tam všechno, ale stahuju ho jenom tak na 10m a už zase sbíháme dolů k řece.Njn, potřeboval bych tam ještě jeden kopec. Tam mi Petr zase pomalu poodskakuje, při obrátce jenom periferně kontroluju dění za sebou, ale do cíle ještě sakra daleko. Už nevim co bych s plícema udělal, snažim si trochu odfrknout, ale zůstává spíš u přání. Po kamenech a kořenech skáču jak tajtrlik, ale i tak se k Petrovi zas trochu přibližuju. Stezka končí, krátký kopeček u Rodrigovy skály a už sme na louce. V hlavě si pořád opakuju, že už je to kousíček a že to musim udržet, i kdybych tam měl chcípnout. Na cílovej spurt to ovšem stejně moc nevidim. Petr přede mnou tak 20m, na stejnou vzdálenost má on před sebou Ondru Pajerovýho, za sebe se odvážim kouknout až při náběhu na asfalt. Peťas Svatků za mnou tak 70m a za sebou má nalepenýho Frantu jr. Cajk, to už klapne...

Cíl je tady. Čas 19:46,18 (-8 vteřin proti loňsku) je nad moje očekávání – poté, co sme se nahoru na skálu plácali bez provazu a mým zpomaleným tancováním po šutrech u řeky, sem nečekal čas pod 20minut. 8. místo celkově už zas taková hitparáda není, ale pořád lepší než drátem do voka. Konkurence byla letos opět jednoduše silnější. A jak to probíhalo na úplném čele závodu?

Už na začátku uniklý Jaroslav Vítek si běžel prakticky svůj závod a ohrozit ho nebyli schopní ani kluci z Catusu. Ti se až do posledního kopce drželi pospolu ještě s Ondrou Pajerovým, za nimi hned v závěsu David Konůpek a Martin Nehyba, pak už ztrácející Petr Miláčků. Jirka Beránků si v seběhu k řece vytvořil menší náskok na Frantu a držel ho ještě nějaký kus podél řeky, ovšem v technickém terénu je Franta jako doma, za chvíli si Beryho seběhnul, šel přes něj a do cíle minimální náskok udržel. Za nimi se ještě tvrdě bojovalo o bednu – Ondra Pajerů nápor zezadu nevydržel, na kořenech to poslal k zemi a za chvíli se přes něj dostal jak borec z Brodu tak z chotěbořského Turba. Ti si to potom rozdali ve spurtu, kde byl šťastnější David Konůpek.

Pořadí v cíli tedy je: celkový vítěz i kategorie M49 Jarda Vítek (18:03,37), 2.místo Franta Tichý (18:33,62 – o víc jak půlminutu horší než vloni) – doplní si tak svou sadu 4 nízkých a širokých hrnečků za první místa o vyšší a praktičtější za místo druhé v M49, 3. Jirka Beránek zaostal o další 4 vteřiny, kategorii chlapů M39 však vyhrál. Čtvrtý David Konůpek (stříbro M39), 5. v cíli Martin Nehyba (bronz M39), 6. Ondra Pajerů, 7. Petr Miláček (-9 vteřin proti loňsku), 8. místo já, 9. Petr Svatek (čas 20:08 - +28 sec) – po mém předběhnutí z kopce udržoval pořád zhruba za mnou stejnou vzdálenost, ale po posledním kopci a návratu zpět už na větší stíhací manévry síly neměl. Elitní desítku uzavřel Franta Tichý ml.- ten to také několikrát za závod složil (s jeho semislickovejma podrážkama není divu) a dobíhal už víceméně na moral. Nejlepší z Vystrkováků dokončil 11. Jirka Koten, 13. místo a neuvěřitelný čas 21:39,30 pro Jiřího Němce – vítěz M+60 a nejstarší účastník na startu (ročník 1948)!! Kdybych měl deset klobouků na hlavě, tak je všechny smeknu...14. Lukáš Vorlů – po roční pauze návrat na Stvořidla. Na 15. místě Melechovský Vláďa Veleta (+33 vteřin zhoršení), 16. místem potvrdil Lukáš Jirák svojí vzrůstající formu ze Šeptouchova, Pepa Svobodů 17. místo a bronz v M49, 19. Ondra Hromádka – čas 23:10,62 (+13 vteřin zhoršení) –po loňské premiéře už věděl do čeho jde, tak to prý nebylo tak hrozný, ale „ty kopce jsou svinstvo“. Spurt pro diváky spolu svedli Melechovský Vašek Krycner a Vystrkovák junior Pavel Prokůpek – ze souboje vyšel lépe starší borec z Melechova, ale Pavlovi stejně vítězství v juniorech nevzal.

V ženách dominovala – zaměřením spíše cyklistka - Martina Pelánová (čas 27:18,62) – vítězka Z39, která v těsném finiši porazila juniorku Danielu Pártlovou (zlato Z18). Pomyslný bronz a reálné stříbro v Z39 si odvezla Verča Knytlová časem 28:54,62 – na startu se držela vzadu, ale už na louce několik holek předběhla, v posledním kopci za povzbuzování Jirky Maška pak takřka drtivě předešla ještě jednu závodnici, ale zbylé dvě už byly nad její síly. Sandra Pytlíková závod pojala také svědomitě - vylepšila si svoje osobní maximum na 29:29,05 (o neskutečné 3:19 min lepší) a patří jí bronz v Z39.

Rok od roku tento závod roste a spolu s tím se do Stvořidel sjíždí stále lepší závodníci. Zde trochu statistiky – za čas 19:37 bral v roce 2009 Franta Tichý zlato a vůbec časy pod 20 minut byly ještě do loňska jasnou zárukou umístění na bedně. Letos se pod tuto hranici vešlo 8 závodníků a bronz v chlapech visel až na hranici 19 minut! Z motivačního hlediska je tohle samozřejmě největší vzpruha k tomu, abychom se i my (když už tedy nebojujeme o příčky nejvyšší) každý rok aspoň o nějakou tu desetivteřinu posunuli. Závěrem malá metafora - 6. ročník Stvořidelského Krosu byl tou pomyslnou třešničkou na  Melechovském dortu, který nám parta lidí, seskupená kolem tohoto kopce, servírovala po kouscích celý sportovní rok. Tak se budeme těšit, co nám  upečou příští rok ;-)

autor: Martin Knytl

• Předchozí
• Následující