Report Marťas XM 2013

  Xterra Melechov 2013

Poslední srpencová sobota je na Melechově od-skoro-nepaměti rezervována pro příznivce Xterry – mladší a drsnější sestře klasického triatlonu. Je to zároveň „vlajková loď“ celého poháru a pro mě jednoznačně Rolls Royce mezi závody všeho druhu. Po loňském odskočení si na nejdelší trasu silničního Krále Šumavy si opět píšu do diáře „Xterra Melechov START 10:15“. Celej tejden to vypadá, že první disciplína bude rychlobruslení, ale kluci pořadatelský opět hrábli do svých zásob a v sobotu obloha a teploty jak z alabastru.

         V půl desátý dorážím na parkoviště a ejhle – není už kde to zakotvit, tak to dávám na hulváta do druhý řady hned za týmovýho kámoše Tomáše Dvořáka (ne, není to ten desetibojař). A hned mi ten kujón se svým typickým úsměvem na tváři hlásí, že prej zrušili plavání. Povídám mu, co to ošklivýho vykouřil a on jako že vážně. Když už přitakávají i kolegové kolem, tuším, že nekecá a jdu zjistit situaci k registraci. Dozvídám se následující: rybník je plnej sinic, a tak je plavando grando zrušený. Místo toho bude letos duatlon – na začátku 3 km běh - z půlky po klasické trati běhu, start je pod chatou na cestě a depo je normálně u chaty. Liška podšitá alias Franta Tichů už si mne tretry a potichu mi šeptá: „oni se ty potvůrky nechtěly množit, ale v týdnu jsem to tam vysadil a dobrý“ :-D Z hlavních favoritů na vítězství jsou tu mimo Franty jeho týmový kolega Jirka Beránek, dále Jan Mička (zkušený borec známý z klasického triatlonu) a kometa letošního melechovského nebe Ondra Pajer. Soutěž týmů přijeli vyhrát kluci z Vystrkova, je jich tu pomalu jako těch sinic v rybníce, jenom na rozdíl od nich se kvůli nim nic neruší. Trochu jim šlapou na paty kluci z pořadatelskýho týmu, ovšem nejsou tak designově sladění jako jejich humpolečtí soupeři. V depu ovšem chybí dvojnásobný vítěz Vašek Holub, jenž je tou dobou na Krušnomanovi v Klínech (Vašek skoro navázal na výsledky na Melechově a končí zde na 2.pozici). Po rozpravě u chaty přesun na cestu, s klukama z Catusu domlouvám taktiku – „výklus, lehkej švih na biku a nakonec férovka na běhu ja??“ Franta souhlasí, tak sem klidnej. S Tomášem stojíme v druhý lajně, vedle mě zažehnutá raketa Ondra Pajerů. Říkám si, že na Krosu taky vydržím až do lesa v balíku, tak co by ne tady.

         Čtvrt na 11, je odmávnuto a 60ka závodníků se vydává vstříc nejméně 3 hodinové tortuře. Evidentně máme s Frantou rozdílnej pohled na slovo „výklus“, prvnímu balíku uvisim tak akorát to startovní odmávnutí, pak už se pomalu vzdalují vč. Tomáše. Držím se tak nějak mezi, vedle mě Jirka Juřička, tak mě to trochu uklidňuje, že to snad tak zoufalý nejni. Prudkej seběh k Melechovský tvrzi, někdo zezadu řve, že mu to nebrzdí a Ondra Hromádků se prořítí kolem. Ještě chvíli těží ze setrvačnosti, ale pak už se propadá. Pro mě je tenhle úsek trati novinka (vloni byl nově zařazen průběh doslova „nádvořím“ zříceniny), aspoň vím, kde budu zhruba za 2,5 hodiny nadávat. Za chvíli už jsme na nejvíc nenáviděné a zároveň milované louce v okolí – běžím nahoru a něco mi tu neštimuje – za chvíli vím co – tuhle louku jsem vždycky v závodě chodil a teď jí tady vyběhne člověk jako prt. Peloton je dost nadělenej, Jirka Juřička mi trochu utekl, čelo už trochu víc – vede to Jirka Beránek. Přibíhám do depa jako 16.,první borci už to pálí dolů od chaty, stačím ještě ořvat Tomáše obligátním „dávej dávej“.

         Zatímco zuřivý komentátor trefně popisuje dění v depu, popadnu kolo a už „přebalenej“ se vydávám na trať druhé části. Seběh z prudkého kopce od chaty v tretrách a s bikem je teda mňamka, za mokra by to byla double-mňamka. Nikdo na dostřel ode mě není, až pod kopcem na Rohuli jsou vidět jednotlivý „díry“. Žádnou krev nejedu, přesto sjíždím pár lidí. Sjezd po modrý do Koňkovic – letos sem tam jel jenom jednou a je to znát – lítám tam jak splašenej, korunuju to výletem přes řidítka a jen tak tak to gymnastickým přeskokem ustojím. Ondrovi Hromádkovýmu to zase nebrzdí a dneska už podruhý letí přese mě, jenom stačím zakřičet „ty kujóne, co ty tady“. Těsně pod nejhorším úsekem sjezdu někdo parkuje Fóbii – říkám si, že jestli to tam do ní někdo nenačoudí, tak sním svojí přilbu. Spojuju síly s dalším borcem, za chvíli už se proplejtáme po úzký asfaltce a lesní cestě k řece. V dálce vidím žlutou Juřičkovu kombinézu, ale bude trvat ještě dlouho, než ho sjedu. Úsek po kořenech za Mariadolem je tradičně hrůzostrašnej, mužská plodnost tam dostává výrazné trhliny. Aspoň že tam není bahno. To je pro změnu před napojením na cestu u Dolního Města, navíc cesta je tak zarostlá, že se musí po poli v kukuřici a pak ještě výběh do stráně na druhý pole. V Záběhlicích sjíždím Jirku Juřičku, ale v kopci na Lipnici mi zase trochu naloží. Na Lipnici čekám hradby obsypaný lidma, ale musím se spokojit s holubama. No nic, „na návsi“ efektní smyk pro čumily ze Švejkovy hospody a jede se dál. Na odbočce u benzinky mi hlásí Tomáš Adamovskej 9. flek – to mě uklidňuje, před startem vytyčená Top 10 to je. Pod Lipnicí mezi poli koukám po trati, v dálce je vidět Ondra Hromádka, ale než ho s Jirkou sjedeme, už jsme dávno na asfaltové táhlé lesní cestě. Tam mi to teda ultra-nejede, navíc zhoblovaná kazeta a ne úplně zajetej řetěz se spolu taky moc nekamarádí. Povídám Ondrovi, že už sme za půlkou trati, ale evidentně ho tím moc nevzpružím. Trochu se tady nabízí srovnání s bývalým „korunním princem“ světové cyklistiky Andy Schleckem...Za chvíli odbočka z asfaltu a už si to šněrujeme na vrch Orlík. Jirka to shazuje na kašpara, já jsem se zařeknul a drtím tam prostřední. V tý rychlosti/pomalosti je to ale asi úplně buřt. Předzávodní zvěsti o tom, že je tady bahna šest půlek (rozuměj tři pr...) jsou lichý, takže mám upuštěný pláště zbytečně. Jirkovi ujíždím v jednom ze sjezdů, přede mnou se vynořuje další týpek. V posledním kopci před Humpolcí za to beru, trochu si ho dojíždím a v posledním dlouhém sjezdu ho na hulváta orvu přes ty největší bordely. Jupijajej, jedem jako s medem. V Humpolci u rybníka mi teče adrenalin nohavicí, opět se vynořuje Tomáš a hlásí stejné 9. místo doplněné o ztrátu 2 minut na Tomáše Dvořáka. Je to dost, ale na Melechov ještě daleko říkám si. Ovšem jen co zahnu na hráz dalšího rybníka, slovník se radikálně mění a já sklízím plody za riskantní sjezd – bodnutý přední kolo. Výměnu mám zmáknutou celkem rychle, kluci ještě přibíhají s pumpou, tak ztrácím max 3 minuty, i tak mi přijde, že kolem projede snad celá karavana (Jirka Juřička, Ondra Hromádka a skupina Pepy Svobody). Začíná stíhací jízda – Ondru mám ještě v Humpolci, ale 3členná letka v čele s Pepou mi pořád ujíždí. Posílám tam Carbošneka, prvního borce dojíždím až před Prosečí, zbytek si nastupuje a spíš se vzdalují. V Rejčkově mám Pepu na dohled, ale už na něj dlabu, protože moc dobře vím, že ta největší lahůdka má ještě přijít. Přijíždím do depa, chci něco vyvíst, ale to bych s sebou musel asi praštit, aby to mělo nějakej efekt, tak na to peču. Čas kola i s defektem 2:08:20 je teda bída s nouzí, ale co se dá dělat.

         Hlasatel hlásí 12. místo, Pepa se v depu nakonec zdržuje, takže vybíháme spolu. Já jdu ještě pro jontáče na občerstvovačku, on jich má okolo pasu několik, tak nemusí. Běžím za Pepou do sjezdovky, ovšem nadšení z diváků rychle opadá, a tak po pár metrech jdu. I tak ho v půlce míjím a on mě se slovy „tak jdi“ pouští před sebe. O lehkosti se nedá mluvit, ale aspoň mysl je čerstvá – posledně jsem byl v háji už tady a to má člověk ještě skoro hodinu před sebou. Pomalu se Pepovi vzdaluju, ve vnitřním souboji mezi „běžet – jít“ je čím dál častěji vítězem ta vyzevlenější alternativa. I tak se mi daří stahovat dalšího borce přede mnou ještě před rozhlednou – v největší stojce ho „docházím“, prohodíme něco v tom smyslu, že ty křeče jsou svinstvo, snažím se vypadat čerstvě, ač jsem stejně v háji jako on. U rozhledny tam posílám dva škopky jonťáku a běžím dál, zatímco kluci teprve doráží. Teď se prakticky sbíhá až na 6.km uklidňuju se. Přede mnou kláda přes cestu, nechá se oběhnout, ale co – nejsem bačkorka. S pocitem jako Zuzka Hejnová to posílám přes ní, hned po doskoku mám ovšem co dělat, abych se „neudržel stolici“ bolestí. Neskutečná křeč mi vypíná obě nohy a já tam jenom stojím a čumim po lese. Za chvíli přibíhá Pepa s druhým borcem a já pořád čumim, protože nic jinýho nejde. Posílám je dál, že to nějak rozběhnu, ale sám tomu nevěřím. Pár minut jdu jako malej Forrest Gump s nástavcema na nohy, pak to nějakým záhadným způsobem povoluje. Na šipce na stromě je 4 a vnitřně mě to opět nabíjí, že už je to jenom 5 km. Nepochápu jak, ale ještě před 6.km dobíhám toho borce – má toho evidentně taky plný trencle, z kopce jde opatrně, já to sázím na jednu kartu, že co „neseběhnu“, to už do kopce nedoběhnu. Profil se překlápí a pomalu se začíná stoupat - pro mě v tu chvíli nekonečnou cestou. Pepu občas zahlídnu v dálce před sebou, ale jako kdyby mě za sebou cejtil a ne a ne se taky projít. Konečně odbočka k tvrzi, procházka po „nádvoří“ a pokračuje dál na nenávistnou louku. Tam už mám Pepu v celý parádě, bohužel neskutečně daleko. Za sebe se neodvažuju ani otočit, v lese už je slyšet hlas moderátora a tleskání diváků. Myšlenky na pečený prase mě dostávají pod chatu a z posledních sil se vyškrábu do cíle se šklebem na tváři.

         Čas 3:24:35 stačí na 11. místo, 10.místo zhmotněné Pepou Svobodou uteklo o 1minutu. A jaký byl průběh závodu na čele? V úvodním běhu si nejlépe vedl Jan Mička, který si s sebou do depa „přivedl“ trojici dalších favoritů - Franta, Jirka Beránek a Ondra Pajer, s lehkým odstupem na ně dobíhal Tomáš Dvořák s Danem Novotným. Jirka Beránek ovšem ve sjezdu od chaty vytratil bidon a vracel se pro něj, takže ztratil kontakt. I přesto šel do stíhací jízdy, ovšem ve sjezdu ke Smrčné flašku ztratil znovu a to definitivně pohřbilo jeho motivaci na dojetí čela. Tam spolupracoval Ondra s Janem Mičkou, stíháni osamělým vlkem Frantou. V tomto pořadí dojeli i do depa, Mička vybíhá dříve, zatímco Ondra se musí nejdříve vypořádat s křečí. Ani Mička ovšem není v úplné pohodě a ještě před vrcholem přepouští vedení „znovuzrozenému“ Ondrovi, který navyšuje náskok až do cíle (jeho nejhorší pořadí v jednotlivých disciplínách dne je 2.místo). Naopak Honza Mička na běhu ztrácí, vyburcovaný Franta Tichý ho taktéž předbíhá a v cíli mu musí dát zdravotníci „welcome-drink“. Honza Mička už si bronz udrží, s větším odstupem pak dobíhá Daniel Novotný a na poslední pódiové příčce pak při své premiéře na Xteře Tomáš Dvořák. Vítězstvím si Ondra Pajer výrazně nakročil k celkovému prvenství v Poháru a už si může pomalu stloukat poličku;-)

         V ženách vítězí Klára Kučerová v čase 3:43:08, o 16 minut za ní zaostala druhá Petra Váňová a pro bronz si doběhla Martina Pelánová, jenž tak potvrdila, že to s celkovým umístěním v Poháru myslí taktéž vážně.

Tímto byla završena série dvou letních triatlonů a na podzim se dozvíme, kdo s kým nakonec celkově vyběhne. Tak naviděnou na Šeptouchově 8-)

autor: Martin Knytl