Report Marťas KS 2013
X Kros Stvořidla 2013
Dušičková sobota 2.11. a Stvořidelský kros měl být asi pro většinu z nás tím posledním závodním počinem pro „třináctkový“ rok. Neopakovala se situace z loňska, kdy v týdnu před napadnul sníh a vypadalo to na první „bílý“ závod. Letos klasický podzimní ucmrndaný počasí, teploty na hranici dvojciferných. Na místo dorážíme s Tomášem a Vlaďanem, kemp je zase plnej, parkuje se skoro ve dvou patrech nad sebou. Hned vedle nás parkuje nováček závodu Tomáš Vávrů – výbornej běžec, o kus dál to zapíchli borci z Humpoleckýho „limitless teamu po francouzsku“ a hned přes silnici mají depo Vystrkováci. Franta Tichej s Jirkou Beránkovým už mají jednu sadu dresů propocenejch. Trochu skromně dál od ostatních parkuje Ondra Pajerů – spolu s Frantou Tichým a obhájcem Jardou Vítkem největší favorit závodu. Pohárová matematika je zřejmá – Ondru by z prvního místa sesadilo jenom totální shoření, mě ze 3.místa taky – v obou případech skoro 2 minuty náskoku na „dotíratele“. Na startu se nakonec schází 46 závoďáků a mezi nimi 4 závoďačky. Na pole position se neprsím, hlídám si druhou lajnu hned za bejkem Ondrou. Franta si loajálně ke svému týmovému kolegovi nebere tretry a celý Catus team běží v „silničních botech“, Tomáš Dvořáků bere pro změnu kopačky, Libor Voplakalů z Humpoleckého Equipu své oblíbené „prsťáky“.
Hodinu před polednem se dává startovní pole do pohybu – na čele úřadují hned od začátku hlavní favoriti, už v kempu za to bere Jarda Vítek – čekám, že po něm někdo vystartuje, ale nic. Neběží se mi teda ani světově ani okresně, k lesu jenom marně zaháním myšlenky na „chycení 2 minut“. Jarda už dávno zdolává první kopec, my to teprve zatáčíme dole u potoka. Oba Tomášové (Dvořák a Vávra) dle očekávání diktují, ještě před nimi trio Franta, Jirka Beránek a Ondra. Já tam tak plápolám za Lukášem Jirákem, s prvním kopcem ovšem přichází obrození – ne nadarmo jsem v tréninku lezl svahy po štyrech. Zatímco Tomášové se snaží do stráně běžet, já celkem na pohůdku jim za zády dlouhými kroky pěšmo sekunduju. Seběh ke skále doslova jako vymetený – Marcel ho vážně koštětem vymetl, ještě vloni nás tu po zadku předjížděl „mladý Franta“. U provazu žádný přetlak, je nás tu 5,5. I tak volím variantu po svých a je to asi nastejno. Obou Tomášů se držím jak hovno košile, z kopců to na můj vkus dost brzdí, ale je ještě brzo na nějaký větší samostatný projevy. Ani se neohlížím zpátky, ale u skály s provazem za námi nikdo dlouho nebyl. Pár prudkejch seběhů a výšlapů a je tu táhlý padaní až k potoku – chvíli nalepenej na Dvořkovi, ale ještě před „korejtkem“ jdu přes něj. Vávrys těsně přede mnou, složitej sešup k cestě znám už z předešlých ročníků, posílám to křovím vedle něj. Na cestě na brzdy a teď chvíli způsobně po ní – tady mě zas kluci přeletí jak prt. Natahuju krok, začátek další „stěny“ už sem za nima, v kopci dávám Vávryse a lepím se na Dvořku. Koukám pod nohy a najednou zašlápnu takovou zvláštní díru - po závodě se dozvím jakou. Na horizontu se mu moc rozbíhat nechce, jdu přes něj, v seběhu to pouštím co to dá a dobíhám typa v modrým triku. Po chvíli to kousek přede mnou epesně skládá, houknu jenom, jestli je v cajku a on je to Jirka Beránků. Čumím jak puk a nestačím se divit, kde se tady bere(u). Cesta už se stáčí zpátky, já čekám ještě další kopec, ale bohužel marně. Kluci za mnou – excelentní běžci, mě za chvíli střihnou a po kořenech a šutrech i Beryho. Ten se opět rozsekává, zaslechnu jenom jeho pochvalná slova. Po cestě zpět jsou v lese na pěšině nějaký čundráci i s táborákem, probíháme skoro skrz. Kluky mám na dohled, ale to je tak celý, co s tím asi můžu udělat. Teď si uvědomuju, jakej jsem byl - když jsem si plánoval to tam „totálně naložit“ při cestě nazpátek - blbec...Není kam zrychlit ani o pidisekundu, plíce jsou na prach a to ještě nejsme ani z toho sakra lesa venku. Konečně Rodrigova skála, potok a sešup po louce. Ohlídnu se až na začátku kempu, za mnou nikdo – uf uf – aspoň nemusím s nikym spurtovat. Bery má zevlinkovej náskok, i tak to rvu pro ten pocit, že tam nechám všecko – jen málo chybí k tomu, abych v cíli slib dodržel...
Čas je zase o fous lepší než vloni – 19:20, ztráta na vítěznýho Jardu Vítka ovšem ostudných 2:18 min – proti loňsku si polepšil o neskutečnou minutu! Lehký náskok si vytvořil už před prvním výběhem, Ondra Pajerů zbavivší se ostatních u lana si ho postupně docvakává, aby o něj zase přišel při cestě na zpátek v členitém pobřežním terénu. Cílovou pásku (jen tak mimochodem pocházející z letošního maratonu v italských Benátkách) protíná ve snovém čase 17:02 a ustanovuje nový traťový rekord. Ondra se v závěru ještě musí porvat o druhé místo před dotírajícím Frantou, o 6 vteřin se mu to daří. Po zhruba minutě přibíhá ledečský Tomáš Vávrů následovaný Dvořkou a po pár vteřinách Berym. V ženské kategorii nenachází přemožitelku medailistka ze Šeptouchova Dana Koudelová. V cíli se mísí závodní esence se štiplavou octovou - ona díra, kterou jsem v zápalu boje zašlápnul, bylo totiž vosí hnízdo. Vosy potom nekoukaly kdo je kdo a rozdávaly dávky všem kolemjdoucím. Přede mnou si "zobnul" i Franta Tichej, po mě pak někteří údajně obdrželi i 6ks. Beru zodpovědnost za tento incident částečně na mě a omlouvám se tímto za způsobené újmy.
Vyhlášené jsou i ceny za celosezónní snažení – broušený pohár si odváží Ondra Pajer alias „melechovský Peter Sagan“ (fyzická podoba čistě náhodná) – suverenitu potvrdil především v posledních 3 závodech a přeťal tak Frantovu nadvládu, která trvala 3 roky. Sandra Pytlíková od zavedení ženské kategorie na podobnou bojovnici čeká, a tak si mohla převzít pohár pro vítězku už po páté v řadě.
autor: Martin Knytl