Xterra Melechov 2013

Poslední srpencová sobota je na Melechově od-skoro-nepaměti rezervována pro příznivce Xterry – mladší a drsnější sestře klasického triatlonu. Je to zároveň „vlajková loď“ celého poháru a pro mě jednoznačně Rolls Royce mezi závody všeho druhu. Po loňském odskočení si na nejdelší trasu silničního Krále Šumavy si opět píšu do diáře „Xterra Melechov START 10:15“. Celej tejden to vypadá, že první disciplína bude rychlobruslení, ale kluci pořadatelský opět hrábli do svých zásob a v sobotu obloha a teploty jak z alabastru.

         V půl desátý dorážím na parkoviště a ejhle – není už kde to zakotvit, tak to dávám na hulváta do druhý řady hned za týmovýho kámoše Tomáše Dvořáka (ne, není to ten desetibojař). A hned mi ten kujón se svým typickým úsměvem na tváři hlásí, že prej zrušili plavání. Povídám mu, co to ošklivýho vykouřil a on jako že vážně. Když už přitakávají i kolegové kolem, tuším, že nekecá a jdu zjistit situaci k registraci. Dozvídám se následující: rybník je plnej sinic, a tak je plavando grando zrušený. Místo toho bude letos duatlon – na začátku 3 km běh - z půlky po klasické trati běhu, start je pod chatou na cestě a depo je normálně u chaty. Liška podšitá alias Franta Tichů už si mne tretry a potichu mi šeptá: „oni se ty potvůrky nechtěly množit, ale v týdnu jsem to tam vysadil a dobrý“ :-D Z hlavních favoritů na vítězství jsou tu mimo Franty jeho týmový kolega Jirka Beránek, dále Jan Mička (zkušený borec známý z klasického triatlonu) a kometa letošního melechovského nebe Ondra Pajer. Soutěž týmů přijeli vyhrát kluci z Vystrkova, je jich tu pomalu jako těch sinic v rybníce, jenom na rozdíl od nich se kvůli nim nic neruší. Trochu jim šlapou na paty kluci z pořadatelskýho týmu, ovšem nejsou tak designově sladění jako jejich humpolečtí soupeři. V depu ovšem chybí dvojnásobný vítěz Vašek Holub, jenž je tou dobou na Krušnomanovi v Klínech (Vašek skoro navázal na výsledky na Melechově a končí zde na 2.pozici). Po rozpravě u chaty přesun na cestu, s klukama z Catusu domlouvám taktiku – „výklus, lehkej švih na biku a nakonec férovka na běhu ja??“ Franta souhlasí, tak sem klidnej. S Tomášem stojíme v druhý lajně, vedle mě zažehnutá raketa Ondra Pajerů. Říkám si, že na Krosu taky vydržím až do lesa v balíku, tak co by ne tady.

         Čtvrt na 11, je odmávnuto a 60ka závodníků se vydává vstříc nejméně 3 hodinové tortuře. Evidentně máme s Frantou rozdílnej pohled na slovo „výklus“, prvnímu balíku uvisim tak akorát to startovní odmávnutí, pak už se pomalu vzdalují vč. Tomáše. Držím se tak nějak mezi, vedle mě Jirka Juřička, tak mě to trochu uklidňuje, že to snad tak zoufalý nejni. Prudkej seběh k Melechovský tvrzi, někdo zezadu řve, že mu to nebrzdí a Ondra Hromádků se prořítí kolem. Ještě chvíli těží ze setrvačnosti, ale pak už se propadá. Pro mě je tenhle úsek trati novinka (vloni byl nově zařazen průběh doslova „nádvořím“ zříceniny), aspoň vím, kde budu zhruba za 2,5 hodiny nadávat. Za chvíli už jsme na nejvíc nenáviděné a zároveň milované louce v okolí – běžím nahoru a něco mi tu neštimuje – za chvíli vím co – tuhle louku jsem vždycky v závodě chodil a teď jí tady vyběhne člověk jako prt. Peloton je dost nadělenej, Jirka Juřička mi trochu utekl, čelo už trochu víc – vede to Jirka Beránek. Přibíhám do depa jako 16.,první borci už to pálí dolů od chaty, stačím ještě ořvat Tomáše obligátním „dávej dávej“.

         Zatímco zuřivý komentátor trefně popisuje dění v depu, popadnu kolo a už „přebalenej“ se vydávám na trať druhé části. Seběh z prudkého kopce od chaty v tretrách a s bikem je teda mňamka, za mokra by to byla double-mňamka. Nikdo na dostřel ode mě není, až pod kopcem na Rohuli jsou vidět jednotlivý „díry“. Žádnou krev nejedu, přesto sjíždím pár lidí. Sjezd po modrý do Koňkovic – letos sem tam jel jenom jednou a je to znát – lítám tam jak splašenej, korunuju to výletem přes řidítka a jen tak tak to gymnastickým přeskokem ustojím. Ondrovi Hromádkovýmu to zase nebrzdí a dneska už podruhý letí přese mě, jenom stačím zakřičet „ty kujóne, co ty tady“. Těsně pod nejhorším úsekem sjezdu někdo parkuje Fóbii – říkám si, že jestli to tam do ní někdo nenačoudí, tak sním svojí přilbu. Spojuju síly s dalším borcem, za chvíli už se proplejtáme po úzký asfaltce a lesní cestě k řece. V dálce vidím žlutou Juřičkovu kombinézu, ale bude trvat ještě dlouho, než ho sjedu. Úsek po kořenech za Mariadolem je tradičně hrůzostrašnej, mužská plodnost tam dostává výrazné trhliny. Aspoň že tam není bahno. To je pro změnu před napojením na cestu u Dolního Města, navíc cesta je tak zarostlá, že se musí po poli v kukuřici a pak ještě výběh do stráně na druhý pole. V Záběhlicích sjíždím Jirku Juřičku, ale v kopci na Lipnici mi zase trochu naloží. Na Lipnici čekám hradby obsypaný lidma, ale musím se spokojit s holubama. No nic, „na návsi“ efektní smyk pro čumily ze Švejkovy hospody a jede se dál. Na odbočce u benzinky mi hlásí Tomáš Adamovskej 9. flek – to mě uklidňuje, před startem vytyčená Top 10 to je. Pod Lipnicí mezi poli koukám po trati, v dálce je vidět Ondra Hromádka, ale než ho s Jirkou sjedeme, už jsme dávno na asfaltové táhlé lesní cestě. Tam mi to teda ultra-nejede, navíc zhoblovaná kazeta a ne úplně zajetej řetěz se spolu taky moc nekamarádí. Povídám Ondrovi, že už sme za půlkou trati, ale evidentně ho tím moc nevzpružím. Trochu se tady nabízí srovnání s bývalým „korunním princem“ světové cyklistiky Andy Schleckem...Za chvíli odbočka z asfaltu a už si to šněrujeme na vrch Orlík. Jirka to shazuje na kašpara, já jsem se zařeknul a drtím tam prostřední. V tý rychlosti/pomalosti je to ale asi úplně buřt. Předzávodní zvěsti o tom, že je tady bahna šest půlek (rozuměj tři pr...) jsou lichý, takže mám upuštěný pláště zbytečně. Jirkovi ujíždím v jednom ze sjezdů, přede mnou se vynořuje další týpek. V posledním kopci před Humpolcí za to beru, trochu si ho dojíždím a v posledním dlouhém sjezdu ho na hulváta orvu přes ty největší bordely. Jupijajej, jedem jako s medem. V Humpolci u rybníka mi teče adrenalin nohavicí, opět se vynořuje Tomáš a hlásí stejné 9. místo doplněné o ztrátu 2 minut na Tomáše Dvořáka. Je to dost, ale na Melechov ještě daleko říkám si. Ovšem jen co zahnu na hráz dalšího rybníka, slovník se radikálně mění a já sklízím plody za riskantní sjezd – bodnutý přední kolo. Výměnu mám zmáknutou celkem rychle, kluci ještě přibíhají s pumpou, tak ztrácím max 3 minuty, i tak mi přijde, že kolem projede snad celá karavana (Jirka Juřička, Ondra Hromádka a skupina Pepy Svobody). Začíná stíhací jízda – Ondru mám ještě v Humpolci, ale 3členná letka v čele s Pepou mi pořád ujíždí. Posílám tam Carbošneka, prvního borce dojíždím až před Prosečí, zbytek si nastupuje a spíš se vzdalují. V Rejčkově mám Pepu na dohled, ale už na něj dlabu, protože moc dobře vím, že ta největší lahůdka má ještě přijít. Přijíždím do depa, chci něco vyvíst, ale to bych s sebou musel asi praštit, aby to mělo nějakej efekt, tak na to peču. Čas kola i s defektem 2:08:20 je teda bída s nouzí, ale co se dá dělat.

         Hlasatel hlásí 12. místo, Pepa se v depu nakonec zdržuje, takže vybíháme spolu. Já jdu ještě pro jontáče na občerstvovačku, on jich má okolo pasu několik, tak nemusí. Běžím za Pepou do sjezdovky, ovšem nadšení z diváků rychle opadá, a tak po pár metrech jdu. I tak ho v půlce míjím a on mě se slovy „tak jdi“ pouští před sebe. O lehkosti se nedá mluvit, ale aspoň mysl je čerstvá – posledně jsem byl v háji už tady a to má člověk ještě skoro hodinu před sebou. Pomalu se Pepovi vzdaluju, ve vnitřním souboji mezi „běžet – jít“ je čím dál častěji vítězem ta vyzevlenější alternativa. I tak se mi daří stahovat dalšího borce přede mnou ještě před rozhlednou – v největší stojce ho „docházím“, prohodíme něco v tom smyslu, že ty křeče jsou svinstvo, snažím se vypadat čerstvě, ač jsem stejně v háji jako on. U rozhledny tam posílám dva škopky jonťáku a běžím dál, zatímco kluci teprve doráží. Teď se prakticky sbíhá až na 6.km uklidňuju se. Přede mnou kláda přes cestu, nechá se oběhnout, ale co – nejsem bačkorka. S pocitem jako Zuzka Hejnová to posílám přes ní, hned po doskoku mám ovšem co dělat, abych se „neudržel stolici“ bolestí. Neskutečná křeč mi vypíná obě nohy a já tam jenom stojím a čumim po lese. Za chvíli přibíhá Pepa s druhým borcem a já pořád čumim, protože nic jinýho nejde. Posílám je dál, že to nějak rozběhnu, ale sám tomu nevěřím. Pár minut jdu jako malej Forrest Gump s nástavcema na nohy, pak to nějakým záhadným způsobem povoluje. Na šipce na stromě je 4 a vnitřně mě to opět nabíjí, že už je to jenom 5 km. Nepochápu jak, ale ještě před 6.km dobíhám toho borce – má toho evidentně taky plný trencle, z kopce jde opatrně, já to sázím na jednu kartu, že co „neseběhnu“, to už do kopce nedoběhnu. Profil se překlápí a pomalu se začíná stoupat - pro mě v tu chvíli nekonečnou cestou. Pepu občas zahlídnu v dálce před sebou, ale jako kdyby mě za sebou cejtil a ne a ne se taky projít. Konečně odbočka k tvrzi, procházka po „nádvoří“ a pokračuje dál na nenávistnou louku. Tam už mám Pepu v celý parádě, bohužel neskutečně daleko. Za sebe se neodvažuju ani otočit, v lese už je slyšet hlas moderátora a tleskání diváků. Myšlenky na pečený prase mě dostávají pod chatu a z posledních sil se vyškrábu do cíle se šklebem na tváři.

         Čas 3:24:35 stačí na 11. místo, 10.místo zhmotněné Pepou Svobodou uteklo o 1minutu. A jaký byl průběh závodu na čele? V úvodním běhu si nejlépe vedl Jan Mička, který si s sebou do depa „přivedl“ trojici dalších favoritů - Franta, Jirka Beránek a Ondra Pajer, s lehkým odstupem na ně dobíhal Tomáš Dvořák s Danem Novotným. Jirka Beránek ovšem ve sjezdu od chaty vytratil bidon a vracel se pro něj, takže ztratil kontakt. I přesto šel do stíhací jízdy, ovšem ve sjezdu ke Smrčné flašku ztratil znovu a to definitivně pohřbilo jeho motivaci na dojetí čela. Tam spolupracoval Ondra s Janem Mičkou, stíháni osamělým vlkem Frantou. V tomto pořadí dojeli i do depa, Mička vybíhá dříve, zatímco Ondra se musí nejdříve vypořádat s křečí. Ani Mička ovšem není v úplné pohodě a ještě před vrcholem přepouští vedení „znovuzrozenému“ Ondrovi, který navyšuje náskok až do cíle (jeho nejhorší pořadí v jednotlivých disciplínách dne je 2.místo). Naopak Honza Mička na běhu ztrácí, vyburcovaný Franta Tichý ho taktéž předbíhá a v cíli mu musí dát zdravotníci „welcome-drink“. Honza Mička už si bronz udrží, s větším odstupem pak dobíhá Daniel Novotný a na poslední pódiové příčce pak při své premiéře na Xteře Tomáš Dvořák. Vítězstvím si Ondra Pajer výrazně nakročil k celkovému prvenství v Poháru a už si může pomalu stloukat poličku;-)

         V ženách vítězí Klára Kučerová v čase 3:43:08, o 16 minut za ní zaostala druhá Petra Váňová a pro bronz si doběhla Martina Pelánová, jenž tak potvrdila, že to s celkovým umístěním v Poháru myslí taktéž vážně.

Tímto byla završena série dvou letních triatlonů a na podzim se dozvíme, kdo s kým nakonec celkově vyběhne. Tak naviděnou na Šeptouchově 8-)

autor: Martin Knytl

 XTerra Melechov 2014

            Poslední srpnová sobota je na Melechově už potřinácté vyhrazena příznivcům terénního triatlonu – Xterra Melechov, vlajková loď z flotily melechovských závodů. Po loňské anabázi se sinicemi a vynecháním plavecké části si jistě mnozí běžci už během srpna leštili tretry při pohledu na rybník, avšak letos pořadatelský tým nechtěl dopustit absenci jedné z triatlonových disciplín, a tak už nějaký čas dopředu bylo jasné, že se poplave za každou cenu. „Prodojený“ a chladný týden před závodem ještě notně zahýbal s teplotou vody, takže jenom první disciplína slibovala hned několik zážitků. Přípravu na závod jsem pojal vo fous důkladněji. Po loňském fiasku (donekonečna se vymlouvat na defekt na kole nemůžu, když vím, že to bylo úplně na houby) jsem nechtěl nic podobného dopustit, takže běžecký botky sem čistil od bahna častěji, a taky z cyklistických treter se kouřilo víc než obvykle.

            Sobota ráno – závodní klasika – několikeré ehm „zamyšlení“, snídaně že člověk praská, namíchat vostrej jontáč, nacpat spešla do „pažouta“ a jede se do Koutů. Cestou od parkoviště k prezentaci u lyžařský chaty prakticky člověk nespustí ruku, kolik potkává známých tváří. Hned z kraje obhájce vítězství Ondra Pajer, barvy Catusu hájí známý Xterrák Jirka Beránek, v davu vyčnívá poslední roky již elitní triatlonista „valenťák“ Venca Holub, ve startovní listině se objevuje i jméno Štěpána Vidnera reprezentujícího Triatlon sportklub Praha – ten momentálně figuruje v první desítce českého poháru v terénním triatlonu. Z dalších kandidátů na přední umístění třeba zmínit Dana Novotného, který vloni skončil celkově „bramborový“, Míra Lhotský, jenž letos silně „čeří hladinu“ na melechovských závodech, vloni podiový Tomáš Dvořák, dále exvítěz Ondra Hromádka, humpolecká „squadra verde“ alias Équipe sans limites Humpolec, a samozřejmě extrémně nabitá vystrkovská ekipa v čele s Jirkou Kotenem, Pepou Svobodou a Jindrou Musilem. Po vynuceném zrušení Krále Šumavy se na závod po letech vrací i Miguel. Cestu na start si našlo i několik závodnic, z nichž se svým „lososovým“ bikem a kombinézou stejného odstínu vyčnívala Kateřina Loubková – úspěšná dua a triatlonistka hájící Eleven Rubena Cyklorenova Cvikov, dále vystrkovské želízko Hanka Nenadálová a nechyběla ani stálice na melechovském „parketu“ Sandra Pytlíková. Jeden z hlavních favoritů však schází, a to lišák Franta Tichý - vinnou pracovního úrazu v týdnu před závodem je nucen toto klání vynechat a zúčastní se pouze jako podpora na trati. Za „oponou“ zazněla sice spekulace o jeho účasti v případě vynechání plavání, ale to už se nedozvíme.

            S Tomesem jdem ocheckovat depo u chaty, „odjišťuju si“ karbošneka a magneslife proti křečím, nastražím si bačkory a netěším se na okamžik, až je budu obouvat, páč pak to bude sakra bolet. Na rozpravě se dozvídáme lehkej upgrade cyklistický části a voda v rybníce má prý 17 stupňů (měla 15, ale to nám Marcel přece nemohl říct). Přesun k rybníku, podle něhož byla skoro volena barva trika získaná spolu se startovným. Máme ne moc výběrový místa asi uprostřed sektoru, ale co se dá dělat. Poslední rozloučení a jde se na hráz – některý tam plavou za halasného řevu, nejsem blázen a jdu podél. První namočení a začínám správně pochybovat o Marcelových 17 stupních, dle mého názoru by se dalo u dna bruslit, borec v neoprenu vedle svými slovy „vy zmrznete“ taky zrovna okamžiku nepřidává. Barvu vody neřeším - nejsme bačkory ne.

            10:15 a je odstartováno. Nedopatřením stojím v první lajně mezi neopreňákama, posílám tam zkraje hnedka kraula a nejni to tak hrozný – hádám, že díky nízkým teplotám je přenos protestu z těla do „velína“ v mozku pomalejší než obvykle, takže to vydržím asi do půlky vzdálenosti k první bójce, potom se relé přepíná na autopilota a přecházím v prsa. Kupodivu se s nikým neperu, max tak sám se sebou, cesta nazpátek je na sluníčku, takže mi přijde voda vo krapet lepčí, vedle mě borec drtí kraula a kličkuje jak na Moto GP, na pohůdku vedle něj a chvílema se až směju, jak to tam šněruje ze strany na stranu. Letos to Marcel poměřil laserem, takže pravejch 500 m je fakt nekonečnejch, od poslední bójky k cíli jedem proti slunci, takže vidím úplný prt. Naštěstí borci přede mnou jsou na tom líp, takže za chvíli už se drápu na břeh. Čas 11:02 a 15. místo.

            Letos sázím na ponožky, ovšem dostat je na mokrou nohu je peklo – proti klukům, co oblíkají dres je to ale pohodička klídeček. Další nadlidskej výkon je narvat všechno potřebný zmrzlejma rukama dozadu do kapes u kombinézy. Vyrážím na trať a vedle mě Sandra – čumim jak puk říkám si, že to jsem asi hodně vzadu (nutno ale podotknout, že Sandra hodně slušně zaplavala – 20.místo) - výsledkem budiž skoro spurt ve výjezdu nahoru na Rohuli ve snaze dohnat ztracené minuty, chvíli dokonce dumám, jestli tam neloupnout pilu. Sjezd dolů ke Smrčný na jistotu, všude houbařů jak hnoje, za Koňkovicema musim škarpou ospurtovat traktor, kterej se tam připletl. Novou trasu vedoucí mezi chaty moc neznám, najednou se to zvedá a zběsile to shazuju, abych se tam vůbec vyškrábal. Za mnou se dotahuje nějaký borec, za chvíli odbočka na louku a hravej sjezd lesem k cyklostezce – tam hlídkuje ségra s mamkou a hlásí asi 12. flek. Ještě před Mariadolem se za mnou věší borec na 29“ – Jindra Procházka, po kořenech mu to jede jak z praku, za chvíli se před námi objeví i Katka Loubková se svým růžovákem a máme co dělat, abychom jí tam stačili. Za chvíli jdem ale přes ní, výjezd na pole je snad poprvý za posledních deset let bez vody, ovšem nahoře se jede brázdama a ty nám to vynahradí. Před námi na kontakt skupina, ve stoupání k Lipnici jdem do nich – je to Pepa Svobodů a Ondra Hromádka. Pepa jenom zahlásí: „neblázni, až tě budu předbíhat, budeš brečet“. Chvilku se toho zaleknu, ale nejni na co čekat a necháváme ho za sebou, Ondra se ale drží. Trochu za to beru v táhlým kopci, nahoře je se mnou jenom Jindra. Už na Lipnici pod hradem se nám do cesty plete pes, málem je z něj „voříškovej“ guláš. Sjezd z Lipnice, Jindra za mnou – ukazuju kudy, ale je to místňák, tak to má taky najetý. Na přehledným úseku po sjezdu je čas pokecat, za náma megaďoura, před náma ale taky. Chválí, jak mi to jede, ale jakmile vystřídá, mám co dělat mu uviset. Vjezd na lesní asfaltku, časovka dvojic a chvíli času na jontáč. Vjezd do lesa a jde se na nejprudší stoupání. Jindra to shazuje a jde z prvního, já to nechci dávat na kašpara, tak to tam lámu za ním. Nahoře má decentní náskok, kterej horko těžko stahuju ještě notnou dobu v lese, chvílema slušný bahenní lázně, mám pěkně nakropeno. Ve sjezdu si ho docvaknu, ale ve výjezdu na kořenech musím vycvaknout a definitivně ho ztrácím. Z lesa se vynořuje Franta Tichý kontrolující dění na trati a jede se mnou. Sjíždí se do Humplu – tady sem vloni bodnul, tak letos mám plný trenky. Cajk, sem dole na hrázi, zjiš´tuju, že nemám moc pitiva, ale na občerstvovačce stavět nebudu. Proplejtačka ulicema, Jindra pořád na dohled. Od Franty si půjčuju pití a chvíli kecáme. Už sme za Humpolcem na přehledný asfaltce, když před náma najednou auta a skupina cyklistů – zprvu nechápu co se děje, znovu se rozjíždí, jeden ale zůstává stát – Venca Holub – když ho míjím, ještě křiknu, jestli nechce „mlíko“ nebo pumpu, ale až po chvíli si všimnu odřenin. Čelní skupina už mezitím jede dál spolu, chci se na ně dotáhnout, ale bez úspěchu – v kopci kolem ohrady pro krávy za to berou a jsou pryč. Franta jede ještě chvíli se mnou, ale po chvíli už mě nechává. Průjezd Prosečí, dole u Starých Hutí dopíjím poslední jontáč, torzo skupiny už vyjíždí po louce k lesu. Smažim to za nima, výjezd do Rejčkova, dál po cestě na Melechov, nastupuju si sám sobě jak kdybych byl na „svěťáku“. Ještě technickej průjezd lesem a už se sjíždí po sjezdovce – v záludný zatáčce stojí Verča, fotí a halasně mě žene dolů, otevírá se pohled na depo obsypané diváky. Tohle mě každej rok rozseká, až mi běhá mráz po zádech, posílám to tam ještě přes nějakej šutr skokem, ale málem si rozbiju držku – to by bylo epesní entrée :-). Čas 1:55:24 je o autobus nad očekávání, speaker hlásí něco o průběžném 7.místu.

            Nazouvám svoje Salomony, beru ampulku proti křečím a jde se na to. Ještě v depu tam pošlu kelímek jontáče a už si to šlapu nahoru po sjezdovce. Ze začátku se pokouším o pseudoběh, ale pak na to peču a jdu, Verča mezitím přešla a ujiš´tuje mě, že se to určitě rozběhne nebo rozejde – jokerka :-D Naštěstí možnost A) je správně a fakt se to rozbíhá – kde jsou ty roky, kdy sem se musel vnitřně přemlouvat, abych aspoň trochu běžel a už tady jsem měl plíce a nohy totálně na prach. Nj, desítky minut na schodech na Vyšehrad se vyplatily. Pomalu ale jistě cupitám nahoru, citelně začínají brnkat křeče, ale mám ještě trumf v ruce, tak čekám na vrchol. Po chvilce stoupání prudší seběh dolů, zkouším napodobit Frantův styl, ale je z toho spíš parodie. Zase se to zvedá a klikatí mezi pokácenými stromy. A helemese, koho to nevidí mé bystré čtveroočko – závodník-chodec přede mnou právě začíná nejprudší pasáž k rozhledně. Žádný fofry, přískoky až místy skoro plazením se na něj dotahuju a je to Jindra. Teď už si křeče brnkaj víc než slušně, během chůze tam posílám magneslife a čekám na účinek. Nahoře u rozhledny se oba zastavujem, beru vodu a zapíjím tu pachuť. S vědomím toho, že se bude 5 km sbíhat se pouštím za ním, chvíli se ještě udrží, ale pak už ho za sebou neslyším. Elixír začíná pomalu působit, ale stejně si dávám bacha, abych neudělal nějakou Jarmilovinu jako vloni (přeskočil sem kládu přes cestu, chytlo mě to do obou stehen a já tam vykysnul asi 5 minut). Teď to ubíhá parádně, prudkej seběh na cestu střídá mírný stoupání. Houbaři si to tam štrádujou po cestě s plnejma košma, tak se ptám, co s tím budou dělat. Opět se jde do dlouhýho seběhu, tady snad za chvíli vzlítnu, až mám z toho husí kůži – na stromě 5. km, za chvíli 6. km, v hlava mi běhají hlášky „pojď sem, kam jdeš“, „ a jakejs byl – druhej“...Míjím už 7. km a ouha – cesta se najednou zvedá a mně někdo vypíná nohy – tam by si mě střihnul i pouštní plazič. Horko těžko to rozbíhám, ale nakonec se nohy rozpomenou, teď hlavně zapomenout na to, jak je to stoupání sakra dlouhý a už vůbec nemyslet na to, že se každou chvílí musí přiřítit zezadu Tomáš nebo někdo jinej. Zaplať šmoula v dálce vidím odbočku dolů do lesa a u ní občerstvovačku. Chlapům na jejich nabídku sortimentu odvětím s díky, že už to doplácám a opouštím je. Padák dolů ke zřícenině, přemlouvání se k běhu do kopce začíná být marnější a marnější, procházka po „cimbuří“ a pokračuju dál ve stoupání k poslední louce, která už prosvětluje. Bojím se otočit, polo-během polo-chůzí zdolávám kopec k okraji lesa, rozbíhám to po louce a ani na konci se neohlídnu. Poslední necelý kilák, v hlavě mi vyvstanou vzpomínky na v posledních metrech ztracenou bednu z roku 2011, přece jenom se ohlížím a za mnou nikdo. Uff uff uff, kopec k cestě jdu, Lucka Trýbová mě přemlouvá k běhu, aby měla akční fotku, ale marně. Asfaltka pod chatu, z posledních sil to narvat nahoru. Čas běhu 54:59. Jupijajej – je to tam!! 6. místo a čas v cíli 3:01:26 jsou naprosto snový, ze sportovního hlediska určitě nejlepší XTerra z mých 6 startů na Melechově.

            A jak to probíhalo na úplném čele: Po plavecké části se hned ujal vedení Vašek Holubů a začal navyšovat svůj náskok na soupeře na kole, za Humpolcem na přehledným úseku silnice mu ale nepochopitelně vjelo do cesty z protisměru auto. Po kolizi chtěl ještě Venca pokračovat, ale nakonec zvítězil rozum a nechal se ošetřit. Ihned po incidentu u něj zastavila skupina jezdců za ním, která se až po notné chvíli rozjela. Diktovat tempo záhy začal Štěpán Vidner a sekundovat mu byl schopen v tu chvíli pouze Ondra Pajer. Takto přijeli do depa, kde Ondru postihly křeče a při výběhu ztratil cenné vteřiny, které se mu pak ve finále již nepovedly seběhnout. V čase 2:50:24 tedy cílovou pásku protíná Štěpán následovaný Ondrou, který ztrácí 26 vteřin. Boj o bronz pro sebe rozhodne Dan Novotný a spraví si tak chuť po loňské „bramboře“ (navíc ještě vítězí v mužích nad 40 let). Místo pod celkovou bednou tak zbyde na Jirku Beránka (bere ale bronz v mužích do 39 let), 5. pozice patří až po dalších více než 6 minutách Tomáši Obrovi. Přesně 3 minuty po mě se v cíli ve stejném čase objevují Míra Lhotský s Jirkou Kotenem, 9. místo patří Liboru Krejčímu a Top 10 uzavírá Libor Eremka. Vyzdvihnout je třeba 11. místo celkově (3:09:20) a suverénní vítězství v ženách pro Kateřinu Loubkovou, hned za ní se umísťuje na 12. místě Pepa Svoboda, který má letos formu jak zvon. 13. flek patří Tomáši Dvořákovi – cyklistickou část jel s Vláďou Trýbem, na běhu pak do toho šlápnul, ale Pepu už předstihnout nestačil. Z dalších známých XTerráků na 16. místě Kamil Bartoš – po letech nadvlády v plavecké části, ale průměrných zbylých disciplínách se letos neskutečně vyšvihnul. Ondra Hromádka končí 18. a Vláďa Trýb zakončuje elitní dvacítku ve svém osobním rekordu.

            Nakonec se objevuje i Vašek Holub – ošetřený a znovu s úsměvem. S pivem v jedné a kusem prasete v druhé ruce sledujeme závěrečný ceremoniál, uznání zaslouží nejen medailisté, ale vážně všichni, kteří tenhle závod vůbec dokončí. Přání všeho nejlepšího a poděkování patří i řediteli závodu Marcelu Paškovi, který při této příležitosti oslavil kulaté jubileum. Závěrem Štěpánu Vidnerovi přejeme hodně zdaru a sil na říjnovém Mistrovství světa v XTeře na Hawai a s ostatními se budu těšit naviděnou 18. října na Běhu Šeptouchovem 8-)