Běh Šeptouchovem 2014

            Podzimní „běžecký duet“ byl letos nezvykle až třetí říjnovou sobotu zahájen tradičním podnikem – Během Šeptouchova. 55. ročník přilákal do lesoparku nad Ledčí celkem 124 běžců a běžkyň všech věkových kategorií. Počásko nebylo tak hezky „kýčovitě“ podzimní jako vloni, na atraktivitě to však neubralo. Do prostoru startu dorážím spolu se svou „manažerkou“ Luckou ve chvíli, kdy vyhlašují mladší kategorie. Stačí krátké porozhlédnutí a je mi jasné, že nikdo z předních příček letos obzvláště našlápnutého Poháru Melechova si nenechal ujít ani desetinu bodu, které se v závěru můžou hodit. Franta Tichů svými tretrami drtí cestu hned po startu, Vystrkovská squadra azura v čele s Mírou Lhotským a Jirkou Kotenem také krouží tréninkovým tempem po trati, z tamních luhů a hájů dorazil také Libor Eremka, z domácích pak Tomáš Dvořák, Petr Miláček a Tomáš Vávra. Překvapením je možná přítomnost Ondry Pajera, který avizoval již v létě absenci na jednom z běhů, ale hned informaci upřesňuje tím, že bude nucen vynechat Stvořidla Kros. Jdu se přebalit do trenyrek a obkroužit dvě propagační kola, abych nohám napověděl, že se po nich za chvíli bude něco chtít.

            Před závodem „elite“ jsou na řadě ještě ženy a dorostenky, na které čekají dva okruhy. Chybí loňská vítězka Lada Nováková, hlavní favoritku předem nedokážu z 12ti členného pole odhadnout. Po prvním kole jsou „utržené“ vystrkovská Monika Havlů a brodská Lída Vermešová, za nimi s lehkým náskokem na balík naše Verča Knytlová, která je ovšem na začátku druhého okruhu dostižena. První dvě závodnice svůj náskok ještě navýší a ve zvláštním spurtu (finišují chybně na první ze dvou slavobrán, která je ovšem pouze startovní) bere zlato Monika. Boj o třetí příčku se rozhodnul ve výběhu na louce, kdy se odpoutaly dvě dorostenky spolu s ledečskou Annou Veletovou, která pak bere bronz v ženách. Docela to holkám závidim, že mají po dvou kolech konec střapec, ale co se dá dělat – rozloučení s Luckou, instruktáž kde a jak fandit a jde se na věc.

            Hlavní mužská kategorie je na startu sloučena s juniory a veterány, celkem 34 borců (vloni 31) a rozhodně se jedná o nejkvalitněji obsazený závod za poslední roky. Pohárová matematika je pro mě jasná – pokud chci udržet bednu, nesmím tady rozdávat minuty Jirkovi Kotenovi, Mírovi Lhotskému ani Liboru Eremkovi, o Frantovi nemluvě. Takřka v poledne zazní startovní výstřel a hned sprint jak blbec. Na kořenech se snažím jít trochu dopředu, ale z nasazeného tempa lze těžko ještě někam odbíhat. Jirka s Tomesem někde vepředu na dohled, Libor těsně za nima – aspoň vizuálně si je hlídat když už nic jinýho. Jen co mi to proběhne hlavou, vepředu někdo nastupuje a Libor jde za nima – a sákryš, tak toho už neuvidim. Seběh na louku, cesta je tam snad rok co rok víc zbahněná, ale dá se to, čelo už vbíhá do kopce. Nějak to tam vorvu taky, za chvíli náběh na cílovou rovinku, týpci na čele asi chtěj bejt brzo doma a už nejsou vidět. Lucka se směje, jenom nechápavě rozmáchnu rukama jako co se to sakra děje, vloni sme tady skoro v poklidu div nerozdávali podpisy holkám do památníčků. Neva, držím se dvou juniorů – Štěpán Anderle a Vojta Kratochvíl, Verča mi v kopci za cílem křikne, že za náma jede ještě Vlaďan Trýbů. Vedle trati vidím Jindru Musila – jenom křiknu co se děje a odpovědí je mi „sval“. Na kořenech jdu přes kluky, hned nahoře mi to ale vrací – cupitaj jak mladý srnci zatímco já starej divočák supim za nima jenom štětiny lítaj, Vlaďan v nedohlednu. První dvě kola jakoby to nohy ještě nepochopily, tak celkem spolupracujou, ve třetím už se jim to přestává pozdávat. Mlaďasové naštěstí nasazují konstantní tempo, který se dá ještě akceptovat. Do kopce cejtim, že bych si je střihnul, ale kdekoliv jinde jak natáhnou krok, tak mám co dělat, abych uvisel. Poprvý okusím, že i při běhu jde využívat „závětří“, hlavně kolem pole je to mega-znát. Asi dvakrát klukům vystřídám, ale drtivou většinu závodu se vyvážím – ne že bych byla sviňa, ale jednoduše klukům nestačím. Půlka závodu za námi, teď už se to v hlavě odpočítává trochu líp, Vojta se Štěpánem pořád strojový tempo. 5. a 6. kolo se mi sakra zajídá, vše úsílí mířím na to uviset co nejdýl, ač mám trochu dojem, že jeden z mých „lodivodů“ už taky nejni nejsvěžejší. Mylnej dojem. Hned na začátku 7. kola za to trochu beru v kopci za startem a čekám, že bych aspoň jednoho mohl urvat, kluci se však na pohůdku drží. Seběh k louce, kluci si cosi řeknou (asi „tak už tady toho páprdu vozit nebudeme“) a jeden z jedný a druhej z druhý strany si mě střihnou jak malýho kluka. Ani myšlenka, že bych jim zahákoval – jak z Jarkovy hitovky: „když kopýtka pálí, když jim dojde dech...“. Zaplať šmoula, že už je to jenom kolo a půl. Kopec na louce nějak vyloupu, nahoře najednou dusot a za mnou – na moutě kutě – Tomáš Vávra. Tak toho bych tam chlapce nečekal, uhýbám z cesty a Tomáš si běží pro vítězství následovaný Petrem Holendou. Probíhám cílem za dozvuků aplausu patřícím ovšem prvním dvěma borcům, mně ještě zbývá jedna runda. Teď už se to míchá se závodníkama o kolo zpět, mlaďasové přede mnou v kopci trochu zvolní a vlijí mi mikrolitry naděje do žil, aby mě pak na louce opět „zpražili“ a v cíli dostávám 25 vteřin.

            Čas 33:27 a celkově 16. příčka - 20 vteřin zlepšení proti loňsku je zanedbatelný ve srovnání s tím, že největší konkurenti si v cíli čepují čaj o 2:15 min dříve, Libor dokonce o téměř 4 minuty.

A jakpak se vše seběhlo na čele pelotonu? Vítěz závodu Tomáš Vávra to popsal takto:

Po víc než svižném startu se vepředu vykrystalizovala 5ti členná skupinka (Petr Miláček, Ondra, Tomáš Vávra, Petr Holenda a Libor), kde se o tempo staral Petr Miláčků. Už před závodem hlásil, že sem chodil trénovat a běžné tréninkové časy byly pod půl hodinu, takže ambice na dobrý výsledek byly na místě. Vávrys poprvé testuje soupeře na konci čtvrtého a začátku pátého okruhu, zůstává s ním pouze Ondra. Takto to vydrží až do začátku 7. okruhu, kdy jim někdo mylně z publika oznámí „ještě 3 kola“ a kluci povolí na tempu. Do čelní skupinky se dotahuje pacovský matador Petr, při průběhu cílem informace o skutečném posledním kole nenechává chladným Tomáše, nastupuje hned za startem a náskok 25m bezpečně udrží až do cíle. Čas 29:04, o minutu rychlejší než vloni. Boj o druhé místo zas až taková rvačka není - na Ondrovi se asi podepsalo lehké nachlazení a dlouhá sezóna, Petr Holenda bere tedy stříbro a Ondra bronz. Nevděčná brambora patří Petru Miláčkovi, který by s cílovým časem 29:23 ještě vloni bral suverénní zlato. Podium uzavírá Libor Eremka, který si tím připisuje luxusní body do Poháru a ještě to s ním bude „vtipný“. 6. příčku bere osamocený Franta, který tak zároveň vítězí ve veteránech. Boj o 7. místo svádí po celý závod další silní pohároví hráči – Tomeso, Jirka a Míra – po celou dobu spolupracují, ani v posledním kole si nenastupují, až Míra prolomí „ticho“ a těsně před Tomem a Jirkou bere 7. flek časem 31:09. O pár vteřin za nimi top ten uzavírá první junior - ledečák Rudolf Veleta.

            Za necelé dva týdny nás čeká závěrečný dílek melechovské skládačky a až teprve tam se dozvíme, jaké karty si borci nechávají v rukávech na poslední podnik, kde se rozhodne i o vítězi celého poháru. Tak doufám, že tam v rukávu aspoň nějakýho „spodka“ či „měniče“ najdu 8-)

Běh Šeptouchovem 2013

Čas letí jak Rychlé šípy ze Stínadel a jen co jsme ometli z běžeckých bot prach z melechovské XTerry, už je zase čeká závodní nasazení. Na řadu přichází čistě „rychlonožkové“ běžecké podzimní etapy a první z nich je podnik skoro nejtradičnější – Běh Šeptouchovem. Proti loňsku se termín o týden posunul, počásko ovšem posun ignorovalo – obloha jak z alabastru, slunce praží jak na rovníku. Start elitních kategorií je v 11, na místě je už dlouho předem  většina startovního pole obou kategorií. Hned z kraje potkávám Ondru Hromádku – dnes pouze v roli fanouška. Marcel Pašků letos také vynechává a účastní se coby obrazový dokumentarista. Opodál se rozcvičuje Ondra Pajerů, nechybí duo z Catusu - Franta Tichej s Jirkou Beránkem (tato trojice si to asi rozdá o vítězství, protože chybí obhájce Jirka Brychta), silná enkláva humpoleckých závodníků – ať už z Vystrkova či z Équipe sans limites. Ledečský Tomáš Dvořáků už probíhá trasu a má už obkrouženej skoro půl maraton. Pohárová matematika je následující – Ondrovi stačí na celkové vítězství nechat Frantovi minutu na obou závodech, já bych pro změnu neměl dostat od Tomáše kolo, abych to byl schopnej na Stvořidlech jakžtakž reálně udržet na bedně. Joo, to bejvávaly na Šeptouchově časy, kdy jsme si s Peťasem Svatkovým stihli pokecat o elektronický Ultegře a pak si to rozdat v posledním kole. Tomáš je jinej sekáč, ten se nezakecá...

         Před námi jdou ještě holky – na startu z neznámých důvodů chybí Martina Pelánová – průběžně vedoucí žena v Poháru. Tím tak dává volný nohy Sandře, jenž si zajistí celkové prvenství, i kdyby to jenom obešla. Holky si střihnou dvě kola, už po tom prvním je jasný, že havlíčkobrodská Lada Nováková před sebe nikoho nepustí a vítězí o „karavanu parníků“.

         Posléze už jdeme na start my (trochu nepochopitelně nejprve veteráni, potom mladší kategorie, ale budiž – tady nerozhoduje prvních pár metrů). Výstřel a 31 závoďáků jde na věc. Hned se snažím dostat dopředu, ve výběhu po kořenech to jde jako prt, čelo neletí jako dycky. Držim se tak kolem 5. místa, konverzace vázne, zepředu je slyšet jenom cvakání Frantovejch treter. Celej seběh na louku je na bahně, někteří se silničním až okruhovým vzorkem na botách maj co dělat. Ani výběh po louce první skupinu nerozdrobí, v hlavě mi blikne myšlenka na zavedení skupiny do cíle z prvního místa – je to blbost, ale kdy se mi poštěstí přiběhnout sem ve vedoucí skupině. V bahnitým úseku č. 2 před sešupem do cíle jdu dopředu, klesání k slavobráně a koukám – kýho šlaka - Tomáše Dvořákovýho napadlo to samý. Je to zralý na fotofiniš, pokračujem dál do druhýho kola. Zrovna když si řikám, jak to celkem běží, mě Franta a spol. přesvědčují o opaku – hned na kořenech za to berou a rázem jsou odskočený. Lukáš Jirák se tam chvíli drží, ale za chvíli ztrácí taky, mám ho na dostřel, ale na nějaký větší dobíhání to teda ještě nevidim (ono ani potom, ale o tom potom). Už to taková pohůdka jak v prvním kole nejni, oční kontakt na čelo ale neztrácím ani v cíli druhýho kola. Lukáš se drží tak nějak stejně, za mnou jeho týmovej parťák Libor Voplakal – chvíli přemýšlim, že si ho nechám doběhnout, ale radši na to peču a nemrhám náskokem. Jirka Mašek mi hlásí odstup od Toma – po 3.kole je to asi 45 sec, po 4. už něco přes minutu. No to potěš koště, v deliriu si počítám teoretický odstup v cíli a morálně mě to slušně rozsekává. K Lukášovi se ani o píď nepřibližuju, na podrážky už mi dejchá Libor, až se mám strach otočit. Závod se přehoupne do druhý půlky, po trati je celkem dost lidí, co fandí, za což jim přeju královskou odměnu. Píchá mě v boku jak blázen, zkoušim snad všechny způsoby dejchání a nedejchání, ale je to plat prtný. Po 5. kole už je to 1:30 ztráta na Tomáše, Libor mě dobíhá v půlce 6. a Jirka mi hlásí dalších 25 vteřin navrch. Tak to haló pane :-( Libor mi na kořenech trochu poodskakuje, ale na rovině už ho zase mám. Ujišťuju se u něj, že sme v 7.kole. Běží v „prstovejch“ botech – sám si to nedovedu představit v tim něco vytvářet, ale na louce v bahně je o dost rychlejší a nastoupit mi ještě ve výběhu, tak jsem passé jak klobouky. Zdálky už na Jirku volám, ať mi neříká rozestup – jeho pohled na mobil a poznámka: „Dobře, nebudu tě znervózňovat“ mi moc sil nedodají. Každou chvíli čekám Franťouna a spol. na jejich lítajících kobercích, ale pořád nic – až když probíháme cílem, tak je za námi slyšet halas diváků a odhaduju cílovej spurt. Ajaj – jestli je tam Tomáš, tak jsou body v „ptdachu“. S Liborem se moc nekocháme, má lehkej náskok, ale na kořenech ho smazávám a jdu přes něj, Lukáše máme povážlivě na dohled. Dáváme borce o kolo zpátky, ale vůbec nevnímám – seběh na louku, Libor hází spíš řečnickou otázku: „Dáme Lukáše?“ Vtipní to hoši z „týmu bez hranic“ a já nechápu proč zahalasim, že jo. Zase proletí bahnem jak čečetka, já se tam plácám. Naštěstí nic zásadního, do výběhu jdem oba vedle sebe a oba si nastupujeme – nechávám tam všechno a nahoře mám asi 2 metry. Ani se neohlížím, Lukáš je kousek přede mnou, ale letí letí. Náběh do cílovýho klesání a už vím, že ho nedám, Libor je bezpečně za mnou.

         Čas v cíli 33:45 a 7. flek celkově. Tomášova hláška v cíli, že už je tam 5 minut, mě dodělává úplně, naštěstí je to „jen“ 2:16 min. Průběh na čele následující – velkou většinu závodu odtáhnul Ondra Pajer, vezoucí si za sebou duo z Catusu. Mezi nimi se rozhodovalo až v posledním kole, kdy to nejdřív lišácky v bahně zkusil Franta, Ondra uvisel, ale Jirka ztratil, ve výběhu opět nástup, Ondra se drží v poho a Frantu dává ještě před náběhem do cílovýho klesání. Vítězí v čase čistých 30:00 dvě vteřiny před Frantou, za dalších 32 vteřin si dobíhá pro bronz Jirka Beránek. Bramboru ukořistí v cíli právě Tomáš Dvořák (v kategorii však bronz) a podium uzavírá David Konůpek z chotěbořského Turba.

             Ondra neponechal nic náhodě a vítězstvím na Šeptouchově nenechal nikoho na pochybách, kdo je letos nejúspěšnější závodníkem. Boj o 3. místo se také trochu vyjasnil - Tomáš Dvořáků by musel na Stvořidlech přesvědčivě vyhrát, aby urval bronz. Závěrečným střípkem do Melechovské mozaiky je za dva týdny Stvořidelský Kros, tak si ho nenechte utýct :-)

 autor: Martin Knytl